BÁSNÍKU ZÍTŘKU

Podej mi ruku, básníku příští,

chci ti ji stisknout a přát ti šťastnou cestu,

neb je to cesta těžká, pout od srdce k srdcím.

Já napsal jsem pouze několik tónů

z velké Písně, již jsem vytušil ve snu,

toulal jsem se jen chvilku, abych opět

vrátil se domů a pověsil lyru na zeď.

Až budu odpočívati

v zahradě u své vily na konci Prahy

(nebo v chatě u staňkovského moře)

budu pozorně naslouchat

zda mezi hovorem stromů a štěbetem ptačím

rozeznám v dálce tvůj zpěv, jímž dojímáš skály,

tišíš bouřlivé vodstvo, otvíráš poklady země,

sdružuješ lidská srdce v bratrské lásce,

opěváš krásy své vlasti.

Budu tě provázet v duchu, Orfee příští,

nitro mé bude radostí plesat,

když uslyším zpěv smělejší nežli byl můj,

světlejší, pronikavější,

jenž přiletí ke mně

přes české vrchy, pole a háje

na toulce světem