BÁSNÍKU.

Básníku, včelo tiše pracující

za slunných dnů i nocí tesklivých,

s planoucím okem, s usměvavou lící,

s naději, jíž se nelze tobě zříci

za slunných dnů, ni nocí tesklivých.

Básníku, včelo tichá, pracovitá

jež úl svůj máš ve vlastním srdci svém,

duše tvá trn i růži stejně vítá,

život i smrť ti dosti pelu skýtá,

ty hrob svůj máš ve vlastním srdci svém.

Trpíš a doufáš, mlčky skloněn k práci,

a všecko své jen v úl svůj ukrýváš.

V daleku kdes ať víří bouřliváci,

nebe tvé jasno, mrak se zvolna ztrácí...

ty všecko své jen v hrob svůj ukrýváš.

Povadlý květ, kmen, který stáří hlodá,

vždy dosti pelu chová pro tebe.

Hasnoucí slunce, niva, les i voda

s radostí všecky taje své ti podá

a dosti kouzla chová pro tebe.

Na tebe v zlosti málomocné čeká

dav závistivých žlun a čmeláků,

ty ale klidně hledíš, jak se vzteká,

hledáš a stavíš, tkáš svá vlákna měkká,

jeť k smíchu ti dav žlun a čmeláků!