Básníkům.

Vás všecky, poeti, vás velké, malé,

vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás,

co živ jsem, miluji, ctím neskonale

a nemohu ni mžik žít beze vás.

A musím říc’ to vám, než hruď má schladne,

že tak jak moje vroucí srdce snad

vám rozumět nebude srdce žádné

a žádné v světě vás tak milovat.

Jsem vděčen vám; mně z vážných vašich tváří

a z tichých, zamyšlených vašich čel

v tmu žití rozkoš, blaho, štěstí září

a vše, co tvrdý los mně odepřel.

Po denním o kus chleba po zápasu

já s vámi, blažen, usedám si v kout,

a cítím vznětem, silou, vírou v krásu

zas duši plnit se a hruď se dmout.

Vy pro ústrky, muka, jež mne kruší,

vždy slovo máte útěchy a cit,

vy znáte sladkým snem obestřít duši

a blahou září smutek vyzlatit.

Ať láje škleb, ať zášť vás ve hruď klovou,

vy kouzlíte smír, soulad v lidský svár

a teplo, lásku, hudbu, záři červánkovou

a věčné jaro v světa suchopár...

Vás všecky, poeti, vás velké, malé,

vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás,

co živ jsem, miluji, ctím neskonale

a nemohu ni mžik žít beze vás.

A luzný sen mi blaze táhne hlavou,

až odejdu kdys na vždy tiše spat,

že láska má k vám ještě bujnou travou

se na mém hrobě bude zelenat.