Básníkům...

Má každý z nás chrám boží ve svém nitru,

a zvony v něm, jež budí duši k jitru

jak slunko růže v prvním úsvitu –

leč málo kdo tam s touhou déle prodlí,

a málo rtů se s celou vírou modlí,

kdy peruť bílou duch pne k blankytu!

Ó, nehledejte laur a ideály

tak daleko, když vzlet a city vzplály

jak poupata ve vlastní hrudi vám!

Víc poesie, než-li květ má rosy,

víc nesmrtnosti, než jí z hvězd plá, nosí

juž každý z vás ve vlastním srdci sám!

A jenom ten, kdo v srdce tajuplný

vnik’ okean a zná i jeho vlny

i perly skryté v jeho hlubinách –

jen ten smí doufat, že jak hvězdy vzplanou

a věčnou krásou do písní mu skanou,

kdy v nitro jeho úsměv lásky sáh’!