BÁSNÍKŮM, JATÝM TOUHOU ROMANTICKOU...

Básníkům, jatým touhou romantickou,

opilým vášní lichotivých žen,

bolest bych přál: tož hlubokou a lidskou

jedenkrát jen!

By jejich okna záře večerní

ponuře náhle zkrvavila,

ilustrovala bídu dní;

na poplach zvonů nesměrnost by bila;

nejistý by je fascinoval strach,

jenž v očích bližních po úkladech slídí.

Bázlivým krokem, jímž se plíží vrah,

by vešla v srdce všechna bída lidí –

By bez ilusí, zabarvení všech

den od východu zřeli do západu,

by pocítili v těžkých záchvěvech

každičkou svoji netrestanou zradu.

Shýbnutí, lži a skutky nečestné

by přesnou formu existence měly,

a v symfonii vážné, bolestné

před prahem jejich burácely.

Vše, co lze sebrat cestou nazpátky,

by chladilo, až zamrazilo,

by strnuly jich sladké pohádky,

jim na posměch by bylo vlastní dílo.

By protřeli zrak: jaký divný sen!

My malí tak před dobou gigantickou!

Jedenkrát jen

bolest bych přál: tož hlubokou a lidskou!