BÁSNÍKŮM.

Vy básníte a sníte; – celý svět

již vašim křídlům nedostačí v let:

zde ubohé dvě dlaně k vám jsou vzpjaté: –

– nuž, co jim dáte?

Vy zlovili jste perlu z podmoří,

vy uchvátili lesk, jímž hvězda zahoří,

a chví se, leskne vám na diadému:

zde oko strhané

se o paprslek vzpíná k nebes lemu,

a on mu nezplane;

zde jednou zamihlo

cos perla jak se v mořském vlnobití,

a srdce mřelo po ní celé žití

a přec ji nestihlo!

– co dáte jemu?

Vy bloudíte na nebes pokraji,

ba za jiskrou tam smělý titan vráží –

a zde ty němé dlaně čekají

na jednu slzu, která světy zváží,

od dálných hvězd k snu děcka o blahu –

neb snad jí není nebes na prahu?