Básníkům.

Vždy nové, vždy svěží, jako když sněží

s jabloně květů z jara,

ve klidu a boji písně se rojí,

z lidských to ňader hárá.

Ať v plesu, ať v stesku vzplá v čarném lesku

vždy srdce výheň stará!

Tvář často je kámen, v nitru však pramen

perlí se, zpívá, tryská,

a houštím všech sporů, přes balvan vzdoru

vzedme se, šumí, blýská,

a zpěvný ten strumen chvíli jen stlumen

tká duhy na křoviska.

Ó nezhasíš žáru, ve vln těch sváru

nestavíš žádných hrází!

Vždy je to jak s ptákem, nezlekán mrakem

perly své nebem hází

a snět-li se zlomí, na jiné stromy

pryč letí bez nesnází.

Ať večer, ať z jitra, dnes v dur a zítra

píseň ta v mol se splétá,

teď doufá, pak jásá, teď v boj se kasá,

teď růží hrstě metá,

přemítá a váží stojíc na stráži,

kde lidskosti strom zkvétá.

Ať plný plod zralý, lístek ať malý

se stromu toho padne,

vše píseň v klín chytá, ze všeho splítá

šperk, který neuvadne,

v šíp ostrý ková plamenná slova

ve chabé srdce, zrádné!

Ó bratři, jimž přáno, zřít v lidstva ráno,

je vás co ptáků v lese!

Co ňadra vám stačí, písní svou ptačí

jásejte vstříc mu v plese!

Kdož ví, zda Bůh v hmotě pří vaší notě

přec v odvet neozve se?