BÁSNÍKŮV DOPIS.

Snad pravdu měla jste, když do ohně jste vmetla

zde u mne jeho list. On přál si toho vskutku.

Svět neměl na tom pást své oči; nechtěl světla,

když srdce pukalo mu v bolesti a smutku.

Sám ovšem v díle svém pak poodhalil clonu,

za kterou hrálo se to lásky jeho drama,

však v kráse metafor a v rýmů sladkých stonu

jak vše se zahalí a ztlumí – víte sama.

Zde však jen křičela bolestí pravda nahá

a v licoměrnou tvář tu střikla slina jeho

do chlouby, v životě co věrnosti, co blaha,

checht zazněl příšerný zklamání zoufalého.

Náš přítel společný on byl a jeden z mála,

při jejichž zrození na nebi hvězdy vzplanou;

ten smutný list psal vám, jež štěstí jste mu přála,

a já jej přečetl s lítostí nevylhanou.

Ba pravdu měla jste: to strav jen oheň v peci!

Děs z hráče zjevu jde, když potácí se z herny.

Leč, když jste odešla, já pochybnost měl přeci

a sáh jsem pro dopis... Ký popel z něho černý!