BÁSNÍKŮV SKON

Do ticha osamocení prchl jsi, raněný orel!

Jak bezmocný Francouzů císař na skalném ostrově kdysi

zříš poznovu vítězství svoje míjeti v oblacích snění.

Jen občasně života moře pošle ti soucitnou vlnu,

jak vzpomínky důvěrný pozdrav

v zmlklý tvůj, ztajený eksil.

Ó, básníku slunce a lásky, bez slunce, bez lásky nyní,

své srdce jsi vyhýřil v písních, srdce své dával’s a rozdal,

jen samota, smutek ti zbyly, hořko a odříkávání.

Tvá lyra, již opustil’s chorý, na břehu věčnosti plane;

jsou sluneční paprsky struny, vítr v nich ztlumeně hraje

tvou píseň, tvou epopej žití, která nechť ozve se v nitrech:

bolestí k hvězdám.

Dotrpěl! Uvadlé tělo vráceno mateřské Zemi,

ke které zahořel láskou, hymnami ověnčuje ji,

Hellady zářící pěvec, Múzami zlíbaný k smrti.

Dočasně zchromená křídla pohromou stihlého ducha

vznesla se osvobozena v zásvětnou tajemna sféru,

s její by splynul hvězd hudbou

v smířlivém souzvuku věčna.

Ikaros nového věku! Heliův milenec vroucný,

toužící po hvězdné výši, prahnoucí pochopit Vesmír,

bezměrné radosti moře, bezměrné žalosti moře.

Odešel v podsvětí stínů. Umlklo pěvcovo srdce. –

Památku jeho však bude potomkům připomínati

chrám jeho díla.