BÁSNÍKŮV STŮL

Na desce z těla dubu, jenž šuměl v pralese Tater,

mezi papíry, perem, inkoustem, tužkou,

nad psacím strojem,

červánky vzplály jak na nebi z jitra,

slunce za nimi kluše, je zvědavé na svět,

na všechny nerosty, rostliny, tvory,

které objevují se v kruzích let dřeva,

pak, zdá se mi, divoká řeka či moře

hučí mi pod prsty, valí se

Suezským průplavem

odněkud kamsi (jsou ve vlnách ryby a škeble)

a v dálce jeví se zaoceánský parník,

plovoucí město,

houká a čoudí, až dýmem mi zasmuší pokoj.

Teď na stole vyrůstá džungle:

v ní plíží se číhavé šelmy,

Ind zápasí s tygrem, pak blíží se sloni,

je slyšeti dunivý pochod mohutných nohou,

a kobra pozvedá hlavu ze zrádných travin;

v pozadí mračí se horstvo, které až do nebes vede,

ledovce Gaurisankaru,

na sirém hrotu

vlá vítězný prapor.

Ó, nebe, co zahléd jsem právě:

ohromné město (zajisté New York),

bohaté na mrakodrapy a hemžení lidstva,

křičící vozidly, letadly obletované,

trčí zde v očekávání dramat a frašek,

a po hlavní třídě jdou verše mé, próza,

jak křížovou cestou,

jak by šly po svahu sopky,

která již za chvíli začne chrliti oheň a lávu

a pohřbí mne i rušné to město

do hlubin mamutí sluje.

Však stůl můj je kouzelná mapa,

svítilna Aladinova,

bleskem se vyhoupne krásná Francouzka

přes okraj desky,

přitančí na papír, svléká se, svádí mne v náruč,

Malajec jako stín za ní, metá kris po mně,

amok!

zasahuje mé srdce, z nějž proudem krev stříká,

marně se snažím ji zahradit rukou,

jsem všecek již zatopen krví –

klesám, jsem mrtev.

Bubny pohřebně víří, polnice vřeští!

Na stolní desce rozběsnila se válka:

lidí mrak zákopy kopá, děla hřmí, duní,

vojska jsou donucována co nejvíc vraždit a ničit,

plynové masky jdou proti příšerným jedům,

granáty, bomby rvou domy,

nebe je plamenná výheň (možná že peklo),

neboť se zjevil teď satan,

který se v draka však mění,

přehlíží pomník zkázy,

odlétá k chmurnému horstvu, v pařátech svírá

plačící děcko.

Ach, dive, já myslil, že dumám u stolu v síni

a zatím dlím v rakety nitru, která v dál vesmírem prchá,

mil tisíce polyká dravě,

razí si cestu

k bratrské hvězdě.

Avion přejel v noční tmě Lunu.

Srážka!

Skákací můstek.

Pod ním se vlní oceán ticha.

Červeně oděný básník

(nebo jen pilot)

vrhá se v prázdno,

teď z blankytu padá,

padák se rozevřel,

dopadl

do víru Věčna neb na zem’,

alespoň vyšplíchla vlna

nadšeně vzhůru

až k Marsu.

To snil jsem snad v podmořském člunu,

neb tísní mne zelené šero

a pocit, jak sjížděl bych střelou

v temnotu zhušťující se,

jen zářící ryby se blesknou

u mého okna,

vidím i trupy antických veslic,

spí s nákladem zlata a tajů

staletí ve hrobce mořské,

jak Atlantis s dávnými městy,

kde neznámí králové vládli,

jak pravěk spí ve vrstvách zemských

a starověk v hrdinných bájích

a středověk v zetlelých knihách.

Teď slyším, jak vězněný skřivan se rozpomněl na zpěv,

dva psi se vztekle rvou o kost,

a s pouti vedu chlapečka k matce,

ztratil se, chudák, na desce stolu

v bludišti filmů, jež přes něj se hnaly,

(mohl se utopit v slzách)

na cestě došli jsme právě

k cirkusu, přijel prý z končin,

v kterých je tuleňů domov

a Eskymák harpunou loví.

Smíchy, zní smíchy!

Kdos vhodil mi na stůl teď pohled,

stůl změnil se v poštovní schránku,

píše mi učitel ze vsi,

a rázem stůl vlní se klasy,

šumějí, zrají a voní,

(i stůl chce kvésti, mít plody, je přece součástí stromu)

za humny pasou se husy,

s pole se žebřiňák vrací,

těhotný sklizní,

dědina v údolí čeká na posvícení...

Jeptišky ruka

mi nalévá růžový likér,

radio, vzduchová reportáž,

vysílá zprávy, že uprchl vězeň,

povstání vzplanulo v Číně,

v Anglii dostihy koní,

v Peru byl president zabit,

v Berlíně sněmovna hoří.

Rychlík mi vyjíždí z očí, unáší milence k moři...

Nádražní barevné krystaly kmitají nocí.

Hangár snů rozevírá se,

z něj vyplouvá zeppelin k letu

za uprchlíky.

Varhany na moři,

harfy na alpských ledovcích, basy v kráteru Etny!

Hoboj zní s ostrova v řece, zvečera zkropené světly,

s odlesky na vlnách zdá se připoután řetězy k břehu.

Cowboyů hádky; dětská ukolébavka.

Tamtamy temně pláčí

z Afriky srdce.

Orchestr živlů!

Budoucí virtuos blouzní

na houslích krásy...

A stále se střídají snímky,

můj stůl je kapesní kino

a přece v něm celý náš vesmír,

nalézám na něm, co hledám,

o čem sním, rozjímám, badám,

všechno, co žiji,

cestuji hranolem světa,

od země k slunci