Báťův dar.

Sobáš slavil mladý gazda,

přišlo hostí mnoho set:

mladí, staří ze všech končin,

a na dvorci hlučno hned.

Krčmář přines’ darem víno,

kutou valašku dal brat.

Žid pálenky plné beče,

huslař přišel husle hrát.

Rychtář přines’ rejstřík k daním,

pekař pěkný pletenec,

na oštěpky, homolečky,

dřevorubce novou klec.

Vinař hrozno, lekvár teta,

rektor pěkný obrázek

a pan farář modlitbičku

za šťasný a dllouhý věk.

Ženy daly zlaté sponky,

po gombíku malá sběř,

rybák velké, hladké pstruhy,

myslivec dal černou zvěř.

Valach jehně malované,

koňar hříbě, pastuch sýr,

množství darů není páru,

o tom půjde věčný chýr.

A co přines’ starý báťa,

co uchystal na sobáš?

„Píseň!“ Hola, pěkná? „Pěkná!“

Zpívej tehdy, báťo náš!

A on zpíval samé zlato,

samé zvonky, samý květ,

šumot křídel sokolových,

když se s Tater nesou v let. –

Pěnkavice vedle v sadě

ba i stromů letorosť

pěly s ním vždy víc a více

a k posledu každý host.

A při zpěvu každý maně

koloval a hajdučil,

kdo neuměl, porozuměl,

dupkal, až se naučil.

Dávno konec veselení!

Prázdny mísy, beče, sud,

jenom báti malá píseň

zní v těch krajích doposud.

Z nevěsty už skrslá babka,

ženich o berle i svat,

a kol kolem drobná bída

dětí, vnuků, pravnoučat.

A ty dary? Kdež jsou dary!

Děti pohrdaly vším,

jen ta píseň báti zbyla

věčným rodu dědictvím.