Bavůrek z Švamberka. (II.)

Už ho vedou, volá lůza před rádnicí –

Budou mu číst ortel, křičí uličníci.

Už tě máme, kmotře Bavůrku.

Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku,

mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku,

tátové a starci okurku.

Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení;

tam u stolu sedí v plenárním sezení

Plzně velemoudrý magistrát.

Sedí v černých pláštích a hladí si brady

a za ními stojí stráže husté řady

a nad ními čouhá kmotr kat.

Na to povstal pisák, při mlčení hluchém

odplív si, urovnav pero po za uchem

a našeho reka takto oslovil:

Jene z Švamberka, rectius na Chřenově,

Vulgo Bavůrku – náš kumpán po tom slově

taky odpliv, ale nemluvil.

Uváživši slavná velemoudrost naše,

že se jest rytírská urozenost vaše

dopustila těchto neřádů:

První neřád, že ste půlmistra našeho

dostav do svých drápů, jej, trojctihodného

tahal velezrádně za bradu.

Druhý neřád; že ste nám dobytek jímal.

Item: že ste lotry pod ochranou třímal –

Item: naše kupce napadal –

Item: hospodyni našeho pastýře

že ste chtěl obrátit ku pohanské víře

a jí přežalostný pardus dal.

Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále,

odsouzen ste k smrti od samotného krále

a ste tímto katu odevzdán. –

Když ho vedli houfem nazpět do žaláře,

pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, –

dobrý konec mu je zvěstován!

Mnoho lůzy stojí kolem popraviště;

lůza panská, městská, vše to na jeviště

hledí, na němž stojí Švamberk Jan.

Bude sťat! Vrah Plzně! A lid, proč nejásá?

Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá.

„Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“

Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí –

„Zavašte mu oči“ volají teď mnozí. –

Bavor vzdychne, hledě do dálí –

Blesk mu v oko svítne! již má kryté oči,

již se mu nad hlavou katův topor točí –

již ho tne, a krev se vyvalí. –

„Hanba, kate, znova – tni ho ještě jednou.

Co to? Na co váháš, proč ti tváře blednou –

Kam to hledíš ? K městu ? Co to, kouř?“

Slyš ten křik, ten divný hluk, to bědování

Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání:

vzteklá se teď v lidu strhne bouř.

Vyděšený kat sám skočí tam s lešení –

Na stu místech hoří, spěšte k uhašení!

Lid se tlačí – kdo živ, spěchá dál.

A tu mezi křikem zoufalého davu

Bavůrek si střásl naseknutou hlavu,

dříve se však z hloubi duše smál.