Bazalka.

Nad hojností květin Rosa z Limy bděla,

aby vždy čím oltář okrašlovat měla.

Nejvíc milovala z květné svojí říše

bazalku, jež vůní zahrad rajských dýše.

Nevýslovné stesky jednou na ni padly,

když ten keřík našla vyrvaný a zvadlý.

Zahořekovala s pláčem usedavým:

„Co teď, ženichu můj, na oltář ti vstavím?“

A co odcházejíc v hoře stápěla se,

stanul před ní Ježíš v netušeném jase.

Láska žárlivá mu z přímých očí plála,

jaké se co živa Rosa nenadála.

Žádost náramnou měl v zářném obličeji,

vpít a pojmout v sebe všecku duši její.

„Já ten keř ti vytrh,“ volal s vášní vřelou,

„abych již tvou lásku jediný měl celou.“