Bázeň vzdáleného.

Ach, což se tak, o duše má, ty smoušíš,

Naráz do zármutku takého hroužíš

A hloub se vždy, a tíž ti nést,

Zatemněna jsouc k pláči,

Jímž líce bol nesmáčí,

Kdy nejtrpčejší jest?

Tak smutno nikdy ještě, teskno posud,

Ti hrozno nikdy, jako jišťby osud,

Věčná, hrozil ti zničením:

Jakým to tvůj trnoucí

Zmráká se hled vidoucí

Strašným předcítěním?

V jakém je bludu mé se noze másti?

Temnem jakýmtě nebe jasné skrásti

Hrozí osudný snad mně los?

Či od srdce tu mého

Nyníčko se drahého

Snad odlučuje cos?

Ach, snad hodinka lásce mé zaznívá,

A zdráv buď od Té, ke mně sem zaznívá,

Jež poslední mně zkazuje,

Jíž mé se srdce koří,

Již k tomuto až hoři

Má duše miluje?

A zrušila jest smlouvu v této době,

Již naše spřísahala srdce sobě,

Ne mým blahá již objetím;

Studem zahal si líce

Jiného stiskajíce

K ňadrům si k nevěrným?

Myšlénko, o jen usmrť, tvůrce hrobu,

Své všecky shluknouc hrůzy v jednu dobu,

Usmrť mě v jednom zahřmění!

Ach, proto tak jsi lkala

A svého víc se bála,

O duše zničení!

Žití, v tom uplyň jen ty varu vřelém,

O, plyň, ach, uplyniž mi s tímto želem!

V tak zdrceném to životě?

Po vymřelém hle týně

Tu bloudit v síň ze síně

Sám, sám ve pustotě? –

Než ty, s nebeskou jenž milostivostí

Upěnlivou pohnut jsi mou žádostí

Mne žehnati se zdál! o teď –

Kdež ona, ach, novému

V náruč klesá milému,

Tam vznes se, tam ty hleď;

Jejž zapomněla brzo, jej ve zdání,

O lásky genie, o slyš mé lkání,

Před ní přiveď, tu křivdu jak

Hled jeho, an zhasíná,

Jí tiše připomíná,

I promiňuje pak.

Jak třesoucích svých páží k ní zvedna

A klesaje tu vrávorá zpět, bledna,

Štkáním umírá an mu hlas:

Snad předc se pozachvěje,

Za ním tu popospěje,

V náruč ho sevře zas.

A slzu, jenž po tváři se mu line,

Slíbá vřelou, ke srdci zas ho vine,

Hled prosebný pozdvihši svůj,

Ret ke rtu stiskne svému –

O kéž tak objatému

Odvál by život můj!