BÁZLIVÁ.

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,

smrtelný zápas egoismů dvou,

jež nepřejí si více ani míň,

než „Má buď!–“ „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?

po měkké pěšině že půjde dobrý krok,

že z dálky modravé se kdosi objeví,

jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,

jež život nebere, leč život dává.

Snila jsem tolik nedočkavá

a procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,

po pěšině jdu v slunce západu,

neb viděla jsem v prachu šedých cest,

co láskou zvou, a ne co láska jest.