Bděte!

Máť země zimní, bledou má již tvář;

než, chladem vším, přes zamlžené hory

hosť z nebe, jehož peruť samá zář,

se jako cherub vznáší v naše sbory.

To advent, to advent se přiblížil zas

a se rtů mu andělský hlaholí hlas:

Slyš duše, slyš církvi, slyš světe,

tvůj Soudce a Král volá: Bděte!

Jak málo kdy, jak za nejhorších dob,

tak bouří lidstva srdce rozervané,

chceť v pychu hrůzném Boha sklátit v hrob

a na všech stranách oheň vzpoury plane.

Svět duchův on v zuřivou strojí se seč.

Kdo zvítězí? Kristův, ten náš svatý meč

či satana símě, to kleté?

Kdož cit máte pro pravdu, bděte!

Ó slyšíš, země Husova, to ty?

Zda srdce nepuká ti v žalném vzlyku?

Kam dala’s slavných dob svých klenoty?

Kam hesla předků, Božích bojovníků?

Což nevidíš, necítíš, jaký to duch

tě vleče v svých temnot a okovů kruh

a jaká tě bída teď hněte?

Ach, aspoň, vy Sionští, bděte!

Ba, kde kdo jsi, ať jenom štěstí znáš

neb trpíš víc, než tvoji bližní tuší,

i ty to slyš a věrnou konej stráž,

jdeť o to nejvyšší, o spásu duší.

Ať zavane svatého pokání děj

v ta srdce, jež zpustošil hříchů nám rej,

a spasení růže tam zkvete,

jest jednoho potřebí: Bděte!

Tak mluví Advent k nám, ten z nebe hosť,

jak hlasem strážných v jitra zasvitání.

Ó prociť každý, čiň svou povinnosť,

než přijde noc a marné bude lkání.

V té vichřici času kdo dlouho tu jist?

Ach, pršíme všickni, jak se stromu list.

Nuž, smrť než nás do prachu smete,

vždy na stráži, bratří! Bděte!