„Bděte a modlete se!”

Kdo z nás se ze sna probudil,

protři si oči k prohlédnutí,

bys zhoubný sen již zapudil

a chápal boží pokynutí,

jež nechce, by kdo déle spal,

kdy času duch ho volá k činu,

by myslil, bděl a pracoval

pro národ svůj a pro otčinu.

Kdo cítíš boží v sobě dar,

bys varyto si ladil k zpěvu,

neplýtvej nadšením na zmar

pro luhu skvost, pro krásnou děvu.

Pro drahou vlast, pro lid svůj drahý

nechť píseň Tvá se rozezvučí

a v duších budí svaté snahy;

a modlit se a bdít je učí.

Ne plané pěvců horování,

zpěv mužný nechť se již ozývá;

ne stesk, že den se k noci sklání,

však ples, že zas se rozednívá.

Ne na rumech nám lkáti třeba,

však stavět znovu, co se boří,

a lačným duším lámat chleba

a těšit ty, kdož tonou v hoři.

My nejsme dosud zničeni,

jak bab a škůdců tvrdí skřeky,

a ve bdění a modlení

nás nezhubí ni vrah, ni věky.

Budem-li pilně pracovat

na národa té drahé roli,

pak mohou nás i bičovat

nás žádná rána nezabolí?

Jen bděme a se modleme,

vždyť bůh i svět se na nás dívá;

a v duších svých se nechvějme,

že nám se též již připozdívá.

Ne slavík to, leč skřivan jest,

jenž k zpěvu nás i k činu budí

a sílu lije v hrud i pěsť,

jíž žádná bouře nezapudí.