Ó, bdi jen!

Jen ruku pevnou, k nebi zrak;

ať tělo k zemi chce, duch do oblak.

Jest život tvůj vždy roven moři;

ó, bdi jen! ať se v hloubi neponoří

tvé štěstí – slabá loď!

Jest štěstí pýr, jejž pták do hnízda vnes,

jej vítr zítra smete, bouře dnes;

nuž nejdi tam, kde vítr věje,

kde zmítá bouř, jež sluje beznaděje;

je skryj, v hloub ňader vhoď!

Ó, srdce jako vesny poupě jest!

až přijde slunce, bílá záře hvězd,

pak citem tknuto otevře se

a z hloubí jeho hlas zní, jenž se třese:

„v mou náruč, dítě, pojď“!