Bdí láska Boží neobsáhlá!

Zřím v dálku, slunce – pták kam zvolna slétá,

kde v jasný obzor věnec hor se vplétá;

jdou stíny těžké z hloubí spících lesů,

hle, v drobných perlách hoří lístky vřesu,

květ každý v slzách oko uzavírá,

co slunce nad západem tiše zmírá.

Teď z nitra jeho plameny výš šlehly,

jak láva žhoucí od hor v nivy sběhly;

vždy víc a víc se řinou z jeho hlubin,

co perlou plálo, hoří jako rubín;

jak zlaté šupiny, hle, vlny hrají,

a s věncem růží hory usínají.

Pak hasly červánky, se tměly skály,

jen paprsky dva ještě v dálku plály;

to jak by nad zem znáhla

dvě ramena se žehnajíce vztáhla:

„Ó vy, jež vedro žití těžce hněte,

jen klidně spěte,

bdí láska Boží neobsáhlá!“