Beati pauperes.

Ó, jaro! Dívky nabízejí květy,

ze rtíků jahodových perlivý zní smích,

polosvět oblék’ jasné toalety,

vzlét rojem motýlů do ulic šumivých.

Jak planou v slunci mramorové sochy!

Jak parkem honí se tlum dětí v pokřiku!

Sta vozů letí přes asfaltu plochy

do dáli modravé... a teskno básníku...

Paříže labyrint je náhle těsný

mé české duši, kde spí veršů tichý zpěv –

tu ze snů bouří mne křik táhlý, děsný,

jak z plamenů by zněl kdes mroucích tvorů řev,

neb jak by proletářů chmurné voje

na čtvrti boháčů v ráz začly v útok hnát

a jak by démon uličního boje

vln vchrstl přívaly ke hradbám barikád.

To řve teď Bursa... V zašlém hloupém věku

tu klášter vábil v ticho vonné jizeb svých,

teď řve tu Bursa v nervose a vzteku

jak hydra uvězněná v sloupech korintských.

Jest chrám to velebný svým přísným stylem

a herna divoká svou ryčnou směsicí,

kde v chumlu špinavém a zdivočilém

za zlatem žene se tvor lidský šílící.

Tisíce postav míhá se tu v shonu,

své kursy znamená, čte lačně depeše,

v řev hrdel drnčí zvonky telefonu

a zraky svítí jako z lotrů peleše...

Ó, Kriste, kdyby zjev tvůj sněžně bílý

v tu svatyň Mamonu se náhle s oblak snes

a s hněvem dutky zdvih’ – ó, v krátké chvíli

by pěstím podlehl a v špínu zemskou kles,

a haussier i baissier jak divý

by šláp mu na srdce v své vášně záchvatu,

jak smečka psů by štěkal dál dav chtivý

na honbě vzteklé za hvězdami dukátů...

Mně točila se hlava v omámení

v tom chřtánů výparu, v tom dýmu doutníků,

na bursy těžký vzduch, ach, zvyklý není

nervový ústroj tichých českých básníků.

Já vymotal se ven z té divé směsi,

v jih český hornatý jsem zalét v dumání,

kde v pohádkovém modru dýší lesy

a žito vlní se na polích u strání.