BEATRICE CENCI.

Že’s vraždila? A otce? Ne, ó ne!

Tvé oči sice jako temná sluj,

jak noc, jež dýku skrýt můž pod plášť svůj,

jak hloub, i černý hřích kde utone,

leč kouzelně je sladká tvoje pleť,

na šíj se řine zlatých vlasů spleť,

a ústa malá, jemně vykrojená

jsou jako poupě, které tiše sténá

po slunce polibcích. Co vane z nich

můž být jen šepot lásky, a ne hřích,

ne kruté slovo: Smrt! Jen tichý zpěv

ty ronit mohly rty, ne říci: Krev!

Tak líbezný tvůj celý dívčí zjev,

že zdá se stvořen k tomu jen, by prolét’

den slunný jako motýl. Co by bolet

od tebe mohlo? S úsměvem jak šla jsi

a lehce, květ jsi nezašlápla asi

a nedovedla zničit mušky let.

Oh, škoda, že tvých rukou nevidět:

jsou jistě jemné, dlouhé, jeden svit,

jak mohly by stvol růže nachýlit

si blíž jen, ne však zlomit. Vrásky není

na čílku tvém, spí nevinny tam klid,

a pod ním jako obláčky když bílé

po nebi táhnou, andělské je snění.

Že’s vraždila? Ty, která zde v tom díle

jsi smavé dítě? Obraz tvůj to snad,

než v duši záblesk myšlenky ti pad’

na mstu a vraždu? Či snad může bolest

a trýzeň jako ryjící červ prolézt

tak nitrem v taji, že co skví se v kráse

tvář andělská, vše uvnitř rozpadá se

do nenávisti, do zla trouchniviny?

Či nejsi to snad ty? Je kdos to jiný?