BEATRICE CENCIOVÁ

Já bratrem zovu tě, můj Bernardo,

Ač srdce říká tajně: milenče...

Že jsi však krásný, až se tají dech,

A že mne touto láskou trestati

Bůh rozhodl se, by mne zatratil, –

Já, blízka smrti, ve zdech žaláře,

Kdy s věže za hodinou hodina

Do temnot nenávratně propadá

Jak kámen za kamenem do moře,

Kdy o mé nitro bije umdlené

Děs úzkostný jak o zeď netopýr,

Na osud myslím svůj a na tebe

A nelituji, že jsem vraždila

Bez bázně starce, jenž byl otcem mým,

Ne závrať hříchu, ale vlastní hnus

Mi ukazuje v zvadlé nahosti...

Jen k tobě, bratře, šla vždy touha má,

Po tobě myšlenky mé bloudily

Jak po klávesách ruce hráčovy,

Neb radost z krásy v sobě nesl jsi,

Jak azur nese zlatý paprsek.

Však otec nenávistný, posupný

Mé tělo schvátiti chtěl, za úkoj

Svým choutkám stařeckým a k potupě

Té lásky, jíž jsem vzplála pro tebe.

Můj život spoutati chtěl v prázdné dni,

Jež v jednotvárnost tak jsou sevřeny

Jak v pruty klec, neb v beznadějnost chtěl

Mou touhu po tvé duši uvrhnout’

Jak vězně v hladomornu... Nechci však

Již na něj myslit’, na noc v Petrelle,

Na zkrvácené lože... Ztratila

Jsem vzpomínky jak uschlé listy strom,

A jenom jedna bolest vyrůstá

V mlčení všeho jako mračno v tmách:

Že nevidím již tebe, Bernardo...

Však zítra, zítra... Srdce, nechvěj se!

Zas’ uvidím jej... Milost dali mu

Pro jeho mládí, ale přece v trest

Mu určil papež, aby přítomen

Byl skonu mému... Srdce, zajásej!

Až k prahu smrti budu blížit’ se,

A světlo dne, jenž má být’ poslední

V mém životě, se bude mísiti

S předtuchou stínů noci záhrobní,

V své zraky ještě pojmu Bernarda,

Bych o něm nesla sen pak po věky,

Jak obraz břehu nese vody proud...

Co může býti větší rozkoší,

Než v schránu jeho krásy změnit’ se

A o bledosti tváří stále snít’,

Z nichž antimonem svítí očí lesk,

A o kadeřích stále blouzniti,

Jež plají hořců zlatem ztemnělým?

Když z Petrelly nás vezli v okovech,

Lid zmaten nevěděl, kdo ženou z nás,

A jej měl za mne, krásou oslněn

A něhou jeho zraků zdivených

A půvabem rtů něžných, rudějších

Nad listy sykomory ovlhlé...

Již nemá hrůzy pro mne mannaja.

Pod ostří její klidně hlavu dám,

Neb na mne budeš ty zřít’, Bernardo,

A s jménem tvým chci život skončiti...

A budeš více můj v ten okamžik,

Než kdybych klesla na tvou nahou hruď,

Tvou milenkou jsouc... Budeš více můj,

Než kdybys v prudké touze strhl mne,

Jak příval z jara strhne němý mlýn...

Můj Bernardo! Já řeknu pohledem

Ti více nežli vášní bouřných slov,

Víc’ jedním vzdechem s tebou sblížím se

Než stiskem těl, jež planou žádostí.

Mé bledé čelo poznamenal jsi,

Sám nevěda, tím žhavým incestem,

Bys do mé duše skanul trpící

Jak myrrha v ránu. Cítím vonný dech

Tvých úst, a v zracích jiskří štěstí svit...

Je dovršen můj život pochmurný,

Jejž osud zlomil jako kámen pluh.

Stín mannaje mi kyne. Nutno jít’.

Tam svatební mé lože, v nejtmavší

Tam podušky jak v černo skabios

Má hlava klesne krvácející,

V houšť vlastních vlasů klesne zcuchaných

Jak v peří, potřísněné purpurem.

Však v očích bude záblesk štěstí dlít’,

Jenž nevymizí. V onen okamžik

Nebude světa ani života,

Jen jedno bude: láska nejčistší,

Jež vyprýštila kdysi tajemně

Ze srdce sestry k bratru vlastnímu...

Já pro ni byla kleta. Nesměla

Jsem marné touhy ani vyslovit’...

Však všichni, kdo mnou proto zhrdali,

Že láska má jak jejich nebyla,

Že jejich drahou nešla žádost má,

Do zapomnění navždy propadnou,

Jak do sněhu se tratí milníky

Na cestách zavátých. Jen jméno mé,

Teď prokleté, se bude ozývat’

Do pozdních věků. Jen mé lásky žár

Atomy těla mého přežije,

Až v beztvarost se zase rozptýlí...

Tak z pouta údův osvobozena,

Má láska nebude již zločinem,

Neb místo slabé vášně pozemské

Mít’ bude sílu touhy nadsvětné,

Jež všeho proniknuta poznáním

A netělesným vznětem živena,

Tím bude teprve, čím chtěla být’

V pozemské pouti bludné, nejisté...

Chci zemříti, bych tíhy pozbyla,

Snu svého zachránila na věky.

Neb cítím: vše, co žila jsem, je smrt,

Za prahem smrti teprv’ život jest.

Až slavnými mne rhytmy opřede

A šumem Kosmu věčnost, zlata třpyt

Až budu píti z jiných živých vln

Než ze světla dne, z něhož odcházím,

Až nebude má duše hledati

Ničeho mimo sebe, v ekstasi

Až vznítí se v sen slavný, veliký,

Jak v chorál rozchvějí se varhany,

Až v srdce zavru štěstí veliké,

Jež z pohledů tvých prýští, Bernardo – –

Pak přistup, bratře, k tělu bídnému,

Jež zahalené v modrou dykytu,

Kol pasu provaz, v kletý vrhnou hrob,

A prvně polib je: neb v chvíli tu,

Co bylo míjivé, je skončeno,

A jen co věčné má být’, zůstalo.

Týž svět je stále, totéž prokletí,

Týž Bůh a titíž lidé. Jenom já

Jsem mimo všechno. Nezůstala jsem,

A přece budu ve všem. Život, smrt

Jsou ve mně sloučeny, a láska má

Svou vinu přetrvala vítězná...