Běda pokoj majícím na Sionu!

Jsme jako ostrůvek, jenž trčí v moři.

Kol v naše hráze bije příboj vln;

tam trhá břeh, tu mnohý stan nám boří

a všechen obzor samých bouří pln.

Vše ohrožuje pohnutých dob příval,

v čem Kristův lid své útočiště míval.

A my? – Jsme klidni. Hospodin či Bál,

však nějak bylo, nějak bude dál.

Jsme zchudlé děti otců bohatýrů.

Kdo tužbám našim skytá ochranu?

Kdo cení naše snahy, naši víru,

kdo cítí s námi z rodu Slovanů?

I nejlepší ti opodál jen stojí

a starý nepřítel ten dále brojí.

A my? – Lnem k sobě jako jedna krev?

Ach, cizí jsme si; samý spor a hněv.

Jsme zbylá hrstka Božích bojovníků,

tak malá, nepatrná na venek;

a všecko proti nám je v svorném šiku,

co nových sil a vášní rodí věk.

Tu křižáctvo náš svatý prapor trhá

a tu zas nevěra se na něj vrhá.

A my? – Je v boji každý z našich řad?

Jen zmalátnělost zírá odevšad.

Tak hynem potichu. Tak hasne zvolna

z dob tolerančních hvězda zářivá.

Co zbylo, jest jen upomínka bolná,

jest rozklad, práchnivění za živa – –

Ty, Bože, pohroz s nebeského trÓnu

všem pokoj majícím zde na Sionu!

Ty promluv! Snad by přec náš hluchý voj

pak procit s heslem: Svorně v čin a boj!