BĚDA!

Chladný podzim přišel stírat

s listí zeleň naděje,

žluté od větví je snášet

v šelestivé závěje,

s nimiž vítr pohrává si,

k víření je zvedá.

Křičí orel, vzlétaje

od hor našich do kraje:

Běda, běda, běda!...

Za ním hor těch české děti

jako spadlé listí letí

vichrem hnány od svých stromů.

Čím tam žily, ztroskotáno –

kam jít na noc? Kam jít domů?

Čím žít budou v nové ráno?...

Co se děje, věda,

křičí orel, vzlétaje

od hor vzatých do kraje:

Běda, běda, běda!...

Půlrok míjí – mladé jaro

zanedlouho oděje

holé větve, ratolesti

v zeleň nové naděje.

Místo nich však bílá bouře

od hor vzatých přilétá,

místo jara s metelicí

horší zima prokletá

do srdcí a v duše zebe.

Co se děje, věda,

křičí orel prostřed nebe:

Běda, běda, běda!...

A čas míjí dlouze, dlouze –

s každým jitrem nová muka.

Zem sní bílá v marné touze...

Konečně tál sníh, led puká,

kry se vrší na Vltavě –

na nábřeží hlava k hlavě.

Od dne zhouby po roce

zírá vše, jak ledu hory,

s ním i trosky, drobné tvory

voda žene divoce,

svědky nových muk. Však přece

s nimi v rozvodněné řece

mizí dlouhé zimy mráz...

V tom však z valné třídy hloubi

pádný stejnokrok zní zhouby,

dutý, temný bubnů ráz –

a hned, jak by kouzlem tknuto,

zmizelo vše množství, tuto

zírající s nábřeží.

Kde dřív černalo se lidem,

pusto, prázdno chmurným klidem

vítá jezdce s otěží,

pěší s šišáky, dál vozy,

děla, která smrtí hrozí,

na korouhvích cizí znak.

A v to prázdno na nábřeží,

v ticho domů, přísných věží

letí nezřen orel pták

nad ty cizí moci hlavy,

která vítězství své slaví

vyzývavým průvodem

nad vydanou v pospas zemí,

nad zrazeným, v bídě všemi

opuštěným národem.

Této moci, která pýchou

pokořuje zemi tichou,

hlavu zpupně zvedá

mníc, že nic jí rovno není,

volá orel ze Zjevení:

Běda, běda, běda!...