Bědování měsíce.

Každý stav má své radosti,

Své žalosti každý tvor;

Mně však osud v kruté zlosti

Poslal smutku celý sbor.

Nejdříve mi bolest plodí

Valný zástup básníků,

Z jichžto per se denně rodí

Celé pluky povyků.

Tu panáček v zanícení

Tak hanebně básnívá,

Že mi podlé lichocení

Krev do tváře honívá.

Tamto plesky třesky píše

Dlouhovlasý přepjatec,

Jenž patří do tmavé skrýše

A neb raděj v blázinec.

Tu zas o jakési luně

Mladý snílek šepotá;

Důkaz, že mu rozum stůně,

Obraznost že blekotá.

Na mnohý že tajný skutek

Svítit musí moje zář,

To mi plodí hořký smutek,

Tím též bledne moje tvář.

Největší jsou mi obtíže

S tajnou lásky pěchotou;

Nevýslovné jsou to kříže,

Jenž mi bolem srdce rvou.

Mladík vroucí dívce mroucí

Věčnou lásku přisahá:

„Dokud bude srdce tlouci,

Věčně tvůj, tys věčně má!“

Věčnost tuto v brzkém čase,

Ba v tom samém měsíci,

Přisahá ten mladík zase

Jiné sličné děvici.

Ženštiny též jsou uvyklé

Mne za svědka lásky brát;

A když skují černé pikle,

Mám já chuďas za ně stát.

Zem jest mojí panovnicí,

Jížto musím otročit;

Vůkol ní v každém měsíci

Vždy musím se otočit.

Aby kalich mého žalu

Ouplně se dovršil,

Tvrdí lidé bez obalu:

Světlo že jsem vypůjčil.

Takto na vše strany hledě

Nic než samé trápení;

Věru jsem já na tom bledě,

Aniž jaké spasení.

Jedinou útěchou jesti:

Že rozmilé hvězdičky

Jsou mi ve krutém neštěstí

Nerozdílné družičky.