Bedřich Smetana.

Tak teplá jak dech jara sladký,

a svěží jako bílý květ,

a měkká jako úsměv matky,

zníš, česká hudbo, v širý svět.

Svět chvěje se a naslouchá ti,

jak z našich bouří toužná zníš

a nad bojem a nad závratí

jak prostou krásou vítězíš.

Ó mrtvý mistře, zda v tom rovu,

kde ztichli snů tvých skřivani,

ten celý jásot cítíš znovu,

to nadšení a žehnání?

Ó zda to cítíš? v kráse prosté

a teplem, něhou bez mezí

jak tvoje dílo k slunci roste

a nesmrtelno vítězí?

Tak ze tvé duše rostlo ryzí,

tvým velkým srdcem zahřáto,

když nechtěl věřit národ cizí,

že v českém kraji svitá to.

Když český kraj se v bouři stmívá,

a znovu jal se osud hřmít,

dál v cizinu tvá píseň zpívá

a mluví za tvůj český lid.

Jak Tyrtaios jej nadchne k síle,

by věčně třásl tíží pout,

by mohl růsti ve svém díle

a nikdy, nikdy nezhynout.

By svěží byl jak její něha

a ryzí jako její vděk,

a v cizí příval, jenž nás šlehá,

by zářil krásy paprsek.

Buď pozdraven tou hymnou vděků,

již zpíval jsi a v níž jsi žil,

ty nejryzejší ze všech reků,

jenž pro svůj národ vítězil!

A věčně žij, kde s námi žije

tvá duše v hudbu zakletá,

zkad zlaté tvoje melodie

se rozlétají do světa.

Kde duši lidu, z níž jsi vyšel,

tvá píseň hřeje zářivá,

kde srdce jeho, jež jsi slyšel,

se rytmy tvými zachvívá.

A kde ta krása, již jsi zpíval

v to české žití zklamané,

jak zlatý pomník v časů příval

ti věčně, mistře, zůstane!