BEDŘICH SMETANA. (I.)

Žil mezi námi... My jej vídali

v určitě době přejít ulicí,

byl nevysoký, trochu sehnutý,

skla na očích a v ruce vždycky hůl;

my setkávali se s ním v kavárně

a ťukli loktem svého souseda:

– Hle, Smetana! – A soused řekl: – Ah!

Toť tedy on? Prý roky neslyší,

nu, je to ironie Osudu,

když hudebník je sluchu pozbaven.

A jeho Prodanou mám dosti rád,

i Dalibora chci si poslechnout.

A Beethoven prý také tak byl hluch? –

Tak mezi námi nes svůj zemský los,

litován mnohým pro svou chorobu,

málokým ceněn, leckýms přezírán,

jenž slynul vlastí jako výtečník –

až jedenkrát se městem rozneslo

a noviny to potvrdily pak,

že jeho choroba se zhoršila,

duch jeho šílenství že propadl.

A potom umřel. Skvělý pohřeb měl,

neb národ pohřby strojit dovede,

žurnály jeho slávu zjistily

a čestnou paměť přislíbily mu –

tak dělá se to. A ten dobrý lid

kol jeho jmena chodil uctivě,

však s jistou skepsí. Sám jsa zakřiknut

a nesmělý a malověrný jsa

nevěří citům svým a úsudkům.

A to byl jeho u nás zemský los...