BEDŘICH SMETANA. (II.)

A se skepsí se díval národ náš,

když mrtvý mistr krokem nesmělým

se vydal těžkou cestou do světa

v říš nesmrtelnou duchů největších.

A nemohli jsme ještě věřiti,

když přišla první zpráva radostná,

že mistr v první cizí stanici

byl vítán s uctivostí nadšenou.

– Snad zmýlili se... snad to pozornost,

již prokazují slušně pouze nám,

a kterou bude nutno zaplatit

snad těžce dost a v úkor našich práv. –

Však z další cesty přišla nová zvěst:

jak kníže přijat skromný mistr byl

a prokázán mu tak nadšený hold,

že věru zná se málo podobných...

Tu řekli jsme si: – Možná a proč ne?

je správno to tak všecko konečně,

vždyť nevšedním byl zjevem mistr náš,

jak ostatně jde u nás jeden soud. –

A mrtvý mistr šel svou cestou dál.

Kam vkročil, rostl hold a nadšení –

my spokojeně četli zprávy ty

– a chválili jej všichni nesporně –

neb národ chudák, světu neznámý,

se pyšní každým synem velikým

a slávu jeho za svou bere čest...