Bedřichu Smetanovi.

V tvém umění, ó mistře, národ žije!

V tvých tonů vlnách jeho srdce bije,

ples jeho jásá, bolest jeho kvílí,

v nich vzlétá k slunci jako orel bílý,

vše slzy, jež mu s rudých víček skanou,

v tvých melodiích drahokamy vzplanou,

jež duch tvůj v jeho slávy vínek sází.

Tvá duše ocean jest beze hrází,

leč pouze skvostné perly na břeh metá,

jest jako slunce žhoucí v středu světa

a paprsky své – tóny kolem leje,

a každý paprsk proniká a hřeje,

a každý paprsk, sotva v srdce padne,

poušť jeho vyzlatí, z tmy jeho chladné

zář vykouzlí a jest mu rosnou vlahou.

My jásáme – ty sám však strmou drahou

jdeš k slunci ideálu, na tvé skráni

se kříží blesky, ku tvým retům sklání

se plný žluče z Gethsemanu kalich.

Leč dál ty kráčíš velký v středu malých,

my v noci hledáme – tys na úsvitě.

Však přijde čas, kdy všickni poznají tě

a s chvěním řeknou: On žil mezi námi,

on slunce byl a my jen byli mhami,

jež triumfálný běh mu zakrýt chtěly,

my zmizeli jsme – on však září skvělý!

Ten čas je blízký! Ty však, mistře, znovu

svět tónů rozvlň! V stíny našich rovů

vpusť nového dne záblesk! Sedni k loži,

hle, národ stůně, hudba tvá, div boží,

jej uzdraví, co trpí, sní a tuší,

vše v tóny proměň, vždyť ty’s jeho duší,

ty’s jeho fenix, zpěvná labuť bílá!

Tvá hudba nejlíp světu vyslovila,

že ještě žijeme, ty’s chrám tu sklenul,

v němž na své boje národ zapomenul,

kde osvěžen se dívá v zoři ranní

a první laur svůj na tvé vidí skráni!