Bedřichu Smetanovi

Tu velkou hádanku, jíž srdce české jest

v svém plesání i hoři,

v své tiché zádumě, v svém vzletu k záři hvězd,

v svých sporných citů moři;

tu velkou hádanku, již každý luští z nás,

ať štětcem, dlátem, perem,

v té snaze horoucí, by tryskly zář i jas

z ní v světla lomu starém;

tu velkou hádanku, z modlitby dítěte

jež vášní ku vichřici

se musí rozpěti, z tmy Fáta prokleté,

zříc Věčna v zřítelnici;

tys nejlíp vyslovil, ó mistře mistrů všech,

Ty jediný svou hudbou

Jsi křikl do světa: „Má v závod sílu Čech,

zlou nepokořen sudbou!“

A zdiven čarovným tvým zvukem slouchal svět.

Dech krásy v dálku vanul,

a její nejdražší kde zaplápolal květ,

Tys na vrcholcích stanul!

V tom prosy století v třesk starých okovů,

kde výkřik o chleb ječí,

v pláč chudé kolébky, v ssuť starých hřbitovů

Tys nebeskou vpad řečí.

V ten zápas o skývu Tys v sladké dlani nes

hrst idealné many,

vše, čím živí český luh, čím pole, zdroj i les,

Tys roznes na vše strany.

Tak Tebou dýchá Čech, kde stane bludný krok

a moře nezastaví

Tvých tonů kypících ten bouřný veletok,

tu velkou píseň Slávy!

Tak naši, hlubokou, tak sladce jímavou,

tak českou v každé notě,

s tu naší nadějí, s tou tuchou dřímavou,

s tím žitím spícím v hmotě;

tak plnou budoucna vítězných trofejí!

Výš nad všednosti močál

že, musím věřiti, potomci dospějí,

kde, velký, Ty Jsi počal!

A jak Tvé Libuše věštící fanfáry

se vznesou v příští dobu,

přes naše zápasy, klam, blud a nezdary,

přes tříšť předčasných hrobů:

Tak píseň vzkříšení, již začal zpívat děd

tak prostě, neuměle,

jíž slavnou notu dal’s, že mohla letět v svět

v své ryzí kráse celé,

se jedno rozvlní, zrozena ze vzlyku

a slz a beznaděje,

v své celé plnosti u Tvého pomníku

se, Mistře, rozepěje!