BEETHOVEN.

Můj rek – a tyran? Ten můj Bonaparte

že císařem je? A já připsal jemu

svou Třetí, dítě svoje nejmilejší –

a z Bonaparta je teď Napoleon,

sabreur a Čingis-Chan! Já pošetilec!

Jak protivnas mi, moje Třetí, nyní!

Jak nenávidím tě, sne pobloudilý!

Mně vysmíváš se, dítě nezdařené?

Bolesti moje, naději má bludná –

teď rek můj v Notre-Dame si v slávě půjde

a na hlavu si vstaví cetku lesklou

a lidé řvát mu budou slávu k tomu –

oh, děti Revoluce budou výskat,

že tyrana zas mají pod korunou!

Proklatá skladbo, zatracená Třetí!

Je konec, konec. Já se vystěhuji

z obydlí toho, kde jsem hloupě věřil

a sny ty pochoval. Snů vlastních hřbitov

je odporný a protivnější jiných.

Však počkej, Bonaparte! V té mé Třetí

je pochod smuteční, jen počkej, zrádče,

ten znít ti bude – nespálím tě, Třetí,

pro pochod ten ne. Měl být zakončením

vítězných činů – život reka shasne

nádherně náhle, jako velká hvězda

když letí s oblohy a ještě září – –

ty nezemřeš však na tom poli slávy,

tyrani v postelích mrou – – pak ten pochod

ti bude moci říci, co být mohlo – –

Ven, trochu ven – tam do těch tichých vinic,

jež v slunci leží. V hlavě duní, bolí –

to od pohřbu je... Rek můj je teď tyran...

Pryč od lidí, vždyť člověka v nich není,

pryč ze všeho, vždyť všecko jenom klame –

ven do slunce a chladivého větru!