BEETHOVEN.

Z nejhlubší černě svítí jeho maska,

jak s mrtvé tváře kdysi byla sňata,

věnčena laurem ze třpytného zlata.

Ne muž... to jinoch... v květech spící kráska...

či Genij zas’... sám César z říše tónů?

Tvář askety, v níž peklo vášní hárá?

Jak hledíš dál, v ní kouzlo hasne jara,

jež v podzim přechází za větru stonu!

A zdá se ti, kdes’ stříbrné že struny

na blízku znějí, harfa Aiolova

akkordem toužným zvučí v záři luny.

Tak svítí z černě portrét jeho bílý.

Teď jasně vidíš: tvář to andělova,

jenž výš a výše k trůnu Boha cílí.