Beethoven.

Svět uspávala kdysi melodie

k Metastasia sloce sladkomřivé.

Svět změnil se, ve vášni ona divé

o klenbu nebes žhoucím křídlem bije.

Že člověk zápasí a tím jen žije,

že myslí, cítí, chce, co nechtěl dříve,

on, taji, přírodo! vesmíre, dive!

vám našel řeč, jež sluje symfonie.

Pryč s všemi pouty! hřmí to z každé noty

a proudí to jak velké políbení,

v němž setkaly se Ducha rty a Hmoty.

Z obou se v oba velký život vlívá,

plá, jásá, svítí, jiskří a se mění:

tím vírem Neznámý kdos k nám se dívá.