BĚH DĚJIN.

„My nechcem Krista! My chcem Barabáše!“

tak bouřil dav před domem Pilátovým –

a Pilát uhnul davu, myl si ruce

a vojákům dal tělo Krista v pospas. –

„My nechcem Krista, my chcem Barabáše!

Ať vraždí, laje, strojí revoluce –

ať pije, svádí, cizoložstva páše,

jen když nás nechá klidně v našich hříších,

když nový život nekáže a návrat,

když naše lenost dál si může hovět

a hlavu zdvihat může naše pýcha,

když dále můžem hrabat do svých měšců

a dále hýřit – jen když prorok mlčí!“

Tak myslil svět! V nadšeném hulákání

táh ulicemi Jerusalemskými,

že dobyl vítězství – že zabil Boha.

„Tam na Golgotě zmlknou navždy ústa,

jež hlásala ty nepříjemné pravdy.

Tam proraženy hřebem ztuhnou nohy,

jež za hříšníky spěly celou zemí,

tam vykrvácí pravice, jež důtky

z provazů spletla na hanobce chrámu.

A bude pokoj! Svatý pokoj hříchu!“

Tak jásá lůza! Ale jaká hrůza!

Slunce se tmí a hroby otvírají,

země se chví, opona v chrámě praská–

stráž omráčena klesá, Kristus vstává,

v nádheře jitra září Pravda, Božství,

jde staletími, všude zvony zvoní.

Vždy křižován a stále znova vstává

nad hvězdy, věky roste jeho sláva,

v nic klesají, kdož jeho tváře bijí,

a kdož ho milují, s ním věčně žijí.