Běla.

Jako divý Mílon bloudil

Pro milenku běduje,

Skály k outrpnosti loudil

Jim své bídy stěžuje;

Chodě strašlivými lesy

Smutně volal: Bělo kde jsy?

Což se nikdy srdce tvrdé

Nenakloní k milému?

Ach! smrt strojí děvče hrdé

Milovníku stálému!

A tu plakal ve dne v nocy,

Až y umřel bez pomocy.

Nyní lítost jala Bělu,

Láska v ní se vtělila,

K rozmilému klekla tělu,

Slzy na ně cedila,

Strachy trnouc jak zed bledla,

Ruce lomíc nářek vedla:

Bože! kdo mne viny zbaví?

Kdo mne sprostí ouzkosti?

Zde můj usnul přítel pravý,

Zde mé zhasly radosti.

Ach! mou vinou, ach! mou vinou

Slzy pro miláčka plynou!

Vroucý láskou srdce věrné

Milovalo svodnicy,

Podnikalo práce perné

Pro nádhernou dívčicy.

Ach! mou vinou, ach! mou vinou

Slzy pro miláčka plynou.

Za to jako skálu valí

Hrůzu na mne svědomí,

Pokoj lehké duše kalí

Ukrutnosti vědomí.

Ach! mou vinou, ach! mou vinou

Slzy pro miláčka plynou.

O kde najdu utišení?

Kdo mne k sobě přivine?

Zde mé leží potěšení,

Zde mé srdce nevinné!

Ach! má, ach! má vina byla,

Že jej láska usmrtila.

Tu se trhla, tu se lekla,

Jakby ducha spatřila;

Již své viny, již se pekla

Pomatená zděsyla.

V jejím srdcy vina vřela,

Plachá láska smysly střela.

Brzy křičíc vytrženě

Hrůzy vůkol viděla;

Již co anděl utěšeně

Na nebesa hleděla,

Vlasy hedbávnými hrála,

Mluvíc milostně se smála:

Vidíteli, duše zlaté!

V nebi mého milého?

Tenť mne sladce volá v svaté

Sýdlo s světa hříšného,

Tam nás závist nerozdvojí,

Ale láska věčně spojí.

Honem dívky milostivé

Vyhledejte kvítečky!

Milovnicy starostlivé

Pořádejte věnečky,

Růže mezy vlásky pleťte,

Pannu ozdobiti hleďte!

Vždyť již hosté k laskavému

Mládency se scházejí,

Věnec ženichovi ctnému

Na hlavičku sázejí,

Tenť jak slunce v kráse vnadné

Třpytí se a láskou mladne.

Již se blíží ženich milý

Hledě po milence své,

O můj muži ušlechtilý!

O má duše! zde jsem, zde.

Radostí se třesouc pláče,

S vrchu rychle v řeku skáče.