BĚLA (I.)

Stojí víska neveliká

prostřed kyprých luhů,

kolem chatek bystrá voda

hnědou vine stuhu;

bystrá voda, dobrá voda,

Otavice hnědá,

zlato nosí, každému však

z pokladů svých nedá;

províjí se olšinami,

ukypřuje mlází,

z ňader drobné perly trhá,

na luhy je hází.

Za vesničkou pěkný vršek

hlavu vzhůru nese,

bujnou kytkou planých růží

na kloboučku třese,

raní rosou usmívá se,

nad jiné se pyšní,

zelená si ňadra zdobí

kytkou bujných višní;

hlavu plnou ptačích písní,

srdce plno květů,

rozhlíží se jako šohaj

po dalekém světu.

Z rána v soumrak okem blýská,

na paty se zvedá,

snad že někde v Pošumaví

přítelkyni hledá;

hledá ji, a přes lučiny,

černých lesů peně

vyhlíží svou milovanou

družku každodenně.

Přes luhy a jasnou řeku

pěkná vede cesta,

k šlechtickému zámku vede

z nevelkého města,

alejí se vine starou

k zelenému sadu,

po kyprém se luhu stáčí

přímo k letohradu;

a ten hrádek tak se pyšní

nad svým dálným lanem,

jako vůdce, když se bitvou

bojiště stal pánem. –

Zazvonily, zazvučely

kosy po okolí,

v řadách zlatá žeň se leskla

na požatém poli.

Malé děti s plavým vlasem,

s opáleným týlem,

po mezích se prohánějí

pestrým za motýlem,

v ručkách věnce z polních květů

kytky zlatých klasů,

zdravínek a černýš pletou

do hedbávných vlasů;

květy svlačce na úponce

s poupat hojnou řadou

samorostlým šněrováním

na ňadra si kladou;

ze žita – jež v řádky kladly

přiostřené srpy –

rudý mák si vybírají,

modré hvězdy chrpy;

z plných ňader ustavičně

zvučí drobné písně –

aj, vždyť cháska zbavena je

ve žních školské tísně:

místo v síních na lučinách

skáčou plny pychu,

velké oči v slunci tonou,

malá ústa v smíchu;

jedno píseň hrdlem zvoní,

druhé hlasně výská,

až jim zora skvoucím nachem

z důlků tváří tryská.

Pod pahorkem vedle meze –

málem na žitništi –

pod košatou hruší skryta

studánka se prýští;

prýští se a nevysychá,

strom se stará o ni,

plnolisté větve svoje

k zrcadlu až kloní,

tak že drobná křepelice,

jestli žízní strádá,

temným listím ku křišťálným

krůpějím se vkrádá.

U studánky pod tím stromem

v bujných větvích stíně,

s mladým sedli hospodářem

švarná hospodyně,

sedli sobě za poledne

unaveni prací,

vždyť už slunce s vrchu nebes

za hory se vrací,

a než cesty k nebesklonu

sběhne ještě půlku,

bude boží požehnání

doma v přístodůlku.

Podál obou za mandely

neveliký nový,

pro kravky jen zbudovaný

vozík žebřinový;

na mezi pak bujně vzrostlé

drobnou sedmikrásou

dvě se kravky, Hvězda s Růží,

prosty jarma pasou.

Však co je to na mandelech,

na tom žitě zlatém,

před sluníčkem opatrně

skryto bílým šatem?

je to poklad asi drahý

v snopy uložený,

že tam zírá ustavičně

oko mladé ženy,

je to poklad milý srdci,

jako oko skráním,

že se matka chví a bojí

každým větru váním,

každým hlasným slovem muže,

každou písní ptačí,

srnkou na své nohy skáče,

sotva dech jí stačí.

Co že je to? Kolébka je

plna zrn a květu,

Tomy synka jedináčka

přibylého k létu;

synka, jemuž zlaté slunce,

květ a ptačí hlasy

motýly snů přivábily

na hedbávné řasy.

U mandelů žena stojí,

zvedá plenu hebce,

ozvaloť se polohlasem

dítě na kolébce;

její líce rumění se,

slunkem oko září,

a juž líbá jedináčka

do čela i tváří,

celuje mu malé rtíky,

přivíjí ho k boku,

jako by ho neviděla

nejméně sto roků.

Sotva dítko zulíbala,

čile, usmívavě,

u samého peně sedla

v nejbujnější trávě,

a juž poklad udělený

s nebeského kraje

z prsu matky plným rtíkem

nové žití ssaje.

Přitulil se synek k prsu,

matka štěstím plála –

skrývala ho, by mu peruť

vánku nezavála

v líčka zorou malovaná,

lesklý vlas a brvy,

a ta ústka přizdobená

její vlastní krví.

Do růžova, do sytosti

přizdobil si líček,

plným žitím kyprých ňader

malý andělíček,

a popěvek sličné matky,

celování rtíků

na Tomkova víčka vábí

zlaté mušky sníků:

„Letí ptáci, noc je nutí,

sny a rosu na peruti,

v srdci písně nesou,

a my také sníků ždáme,

,pipi’ na ně zavoláme,

snad že mému potěšení

v kolébku je střesou.

Pojďte, chaso, proso máme,

hojnosť zrnek nasypáme

maličkému zobu,

jenom pějte, křídlem vějte,

zrozeňátko uspávejte,

moje zlaté potěšení,

poklad můj a zdobu.

Za zrnečka z mojí ruky

vložte drobné sny a zvuky

v duši dítka prostou,

snad z nich, až k nám jaro vkročí,

rosou nebe, slunkem očí,

kolem mého potěšení

samé růže vzrostou.

Snad mu budou vonnou snětí

outlé srdce ovíjeti,

kéž je prosta trnů!

Milý Bože, šetři robě,

já raději dvojnásobě

za to svoje potěšení

ostí v prsa shrnu...

Letí ptáci, v hnízda letí,

večer celá země světí,

utichly včel roje;

spi, děťátko; celý v zlatě

anděl strážce kolíbá tě,

spinkej, moje potěšení,

drahé dítě moje!“

Zase dítko mile dřímá

v lůžku zlatoklasém,

zase žena k muži svému

mluví polohlasem:

„Vojtěše můj, jak jsem šťastna,

věru, nevíš ani –

když se oko plesající

k synáčkovi sklání,

co mně všecko hlavou těká,

co mně kvapí duší,

jakým divným zvukem v ňadru

srdce vře a buší;

jak mu náhle křídla rostou,

kterak zpěvně výská,

a ký živý pramen štěstí

z podbrví mi tryská.

Blažena jsem neskonale,

milý, drahý muži,

že se k dvěma našim srdcím

ještě třetí druží;

že Tománek naši mysl,

život náš i páže

pevněji než páter štolou

před oltářem váže.“

Dala muži bílé ruce,

k dítku pohleděla:

„Smál se, slyšels?“ zašeptala

a zas dále děla:

„Šťastna jsem, a přece někdy

ňadro strachem chví se,

až zlá chvíle pro synáčka

náhle dostaví se,

až to poupě dětských rtíků

od svého dám prsu,

že mně zvadne jako lístek

na podrytém trsu!“

„Však proč napřed, milá Bělo,“

Vojtěch zahovoří,

„bujná hlava, měkké srdce

trápí se a moří?

k čemu, rci mi, na počátku

Tomáškovy pouti

všecku radosť takou sobě

upomínkou trouti?

Do té doby mnoho vody

vezme proud a snese,

před vánočním hodem, myslím,

přece nestane se;

proč ti všecko k čelu stoupá

jako mladé víno?

důvěřujme, milá ženo,

bude všecko jino:

přestanouť se vory plaviť

jako obyčejně,

panské práce bude mnohem

méně na ratejně;

před nouzí a tuhým mrazem

bude chýška skryta,

semleta a uschována

tato hrstka žita –

vůbec všecko příhodnějším

doma bude mnohem,

a my Tomka odstavíme

s milým Pánembohem.

Mámť to věru, milá Bělo,

všecko vypočteno,

pohodlno bude pro nás

i pro naše věno,

naše Hvězda hojným mlékem

nahradí mu matku,

bude v ten čas, dá-li Pánbůh,

právě po telátku.“

Stiskl Vojtěch ženě ruku,

šinul klobouk s čela:

„No, co říkáš, dobře-li je?“

„Právě tak jsem chtěla.“

„No, tak vidíš, milá zlatá,

všecko se to spraví,

jenom dá-li Pánbůh štěstí,

pokoje a zdraví;

pokavade hospodaří

matička nám stará,

žádná nesnáz nahodilá

srdce nerozhárá,

žádná bída našich očí

strachem nezkrvácí,

klidně půjdem za svým chlebem,

za poctivou prací,

dítko bude opatřeno

dobře jako nyní,

u večer pak radosť sedne

s námi v jedné síni.

Hůř mé sestře ovdovělé

s dítkem sloužiť v statku,

má je pouze z polovice,

ono z půle matku;

chce-li žíti, jest jí v práci

tráviť celou dobu,

hošek její strádať musí

od kolébky k hrobu,

a Baruška doufá, věří,

že se všecko změní –

nad důvěru v Pánaboha,

milá ženo, není!“

Konec bylo odpočinku,

oba zase v práci,

ale matka často k dítku

pozorně se vrací;

vrací se a hlavu kloní,

poslouchá, jak dýše,

a zas po svém díle spěchá

vesele a tiše.

Pohrabky jsou povázány,

povřísla je tuží,

mladá žena snopy zvedá

na vůz svému muži;

všecko všudy seřaděno

v žebřinách se kopí,

Vojtěch ženě upravuje

místo mezi snopy.

Upravil a dolů skáče,

k voji kravky spřahá:

„Nuže s dítkem k vrchu sedni,

hospodyně drahá,

v otepích až uhostíš se,“

– opatrně káže –

„do klína ti dítko zdola

podá moje páže.“

„Půjdu, jen pár květů ještě

v poli urvu maně,

ku potěše Tomáškovi

v baculaté dlaně;

rád má hračkou chudobičky

s rožcem v jednom hejně –

pěkné jsou, viď? naše dítě

roste s nimi stejně.“

Vystoupila do úkrytu,

v loktech hejčká synka,

a juž cestou zvonek Hvězdin

na hrdle si cinká;

cinká, zpívá po úvoze,

po luhu a pláni,

že dal Pánbůh pilným rukám

hojné požehnání.