BĚLA (II.)

Lidskou prací ustrašený

k horám den se kloní,

na pohorky, luhy, řeku

růže s hlavy roní;

chor je – rudou číši vína

žízniv k ústům nese,

zlatý vlas mu k čelu padá,

ruka se mu třese;

vypadla mu číše zlatá,

nechce píti více,

vínem zrudla na západě

nebes polovice.

Kolem lesů pobíhají

podvečerní stíny,

na řeku a třasaviska

lehly mlhy líny;

voda, teklá ňadrem luhu

v rokytovém těsnu,

mluví, žvatlá, usmívá se

jako dítě ve snu;

staré olše při potoku

kvapný soumrak tlumí,

prostovlasou černou hlavou

noční zkázka šumí,

zelenavé ruce chvatem

bílé vlny lapou,

z lesklých dlaní ustavičně

hojné perly kapou.

Pokraj meze koroptvička

dopipla juž mladá,

bludný stehlík plané růži

stínem na klín padá;

jako labuť osamělá

v plesa vodě siné

modrem nebes v lesklé loďce

družka noci plyne. –

Po rovině, po dolině

prázdno jednou chvílí,

z pole v cestu poletuje

motýl zabloudilý.

stichlo všecko, kře i stromy,

větřík lehnul v stráni,

z veské kaple ozýval se

zvonek na klekání;

vzdychající jeho zvuky

o lehounké noze

pospíchaly s pozdravením

vzhůru po úvoze.

Stanul Vojtěch, vozem stanul,

stáhnul oprať v ruku,

potřísnilť by zvonek Hvězdnin

zvěsť těch svatých zvuků,

mísil by se v jejich vzkazy,

při nichž lid se modlí,

ozve-li se, vždycky Vojtěch

chvilku zbožně prodlí.

Prodlel zase, křižoval se;

žena s vroucím retem

„Zvěstování“ šepotala

hlavu nad dítětem,

modlila se, slza štěstí

z očí padla v tichu –

na luhu se rosa nesla

květům do kalichu.

Po modlitbě, po klekání

zase vozík v tahu,

vlídným slovem kravky nutí

Vojtěch k svému prahu:

„No, no! Hvězdo! proč pak dneska

zvolna tak a klesle,

nevábí tě jetelinou

vyzdobené jesle?

A ty, Růže, netěšíš se

na jalůvku Straku,

jež ti hlavu na krk dává

doma při vazáku?

no, no, hatou, vzhůru šíje“ –

volá, bičem točí,

aby mouchy dotíravky

zahnal kravkám s očí.

A zas zvonek Hvězdin cinká

po luhu a pláni,

že dal Pánbůh pilným rukám

hojné požehnání.

V bílý dvorec vozík jede,

Vojtěch kravky staví:

„Zaplať Pánbůh! po žních máme!“

dí a snímá s hlavy,

pozdravuje starou matku,

matka k vozu měří,

spící dítko v lokty béře

na úlevu dceři:

„Kolébka je uchystána,

dej mi dítko chvíli,

však jste se s ním při mandelích

dosti potěšili.

Mně tu přece teskno bylo

při vší pestré práci,

srdce moje ustavičně

bez vás něco ztrácí.“

Vzala dítě, zulíbala,

na loktech je hýčká,

na novo se zaklopují

dlouhořasá víčka;

hlavičku to tíží, tíží,

v podušky se kloní,

zlaté vlasy na čelíčko

v pramenech se roní,

ručka volně po peřince

padá k jedné straně,

a kytička chudobková

z baculaté dlaně;

babička však zpívá, zpívá:

„Spi, hlavičko zlatá,

už snů houfec kropenatý

po louce k nám chvátá,

pospíchá ti ku potěše...“

a za krátkou chvíli

v skráni drobné křepeličky

snů se popelily.

Vojtěch zatím vypřahuje,

kravky k žlabu vede,

Růži jemně hrdlo hladí,

Hvězdě čelo hnědé,

jetelinou obsypává,

směskem malých polí,

hrstku zrní přiměšuje,

vlažnou vodu solí

spravil, zvolna v jizbu kráčí,

a juž kolem stolu,

co se po den na vsi dělo,

hovořili spolu.

„Vše je dobře opatřeno,

moje milé děti,“ –

mluví matka – „od jalůvky

dolů ke kuřeti,

ve světnici, na záprsni

čist je každý koutek,

obě příze vybíleny:

osnova i outek,

vyprány jsou košiličky,

vymnuty jsou pleny,

pekelec a podezdívka

pěkně vybíleny,

vše je; zítra do chalupy

mohou přijít hosti,

schází-li co, udělá se,

buďte bez starosti.“

Domluvila, trhla s sebou,

ku polici běží:

„Ještě něco, milé děti,

tady pro vás leží;

za poledne starostova

dcerka to sem dala –

kam pak jsem to milý bože!

asi uschovala?

Už bych byla zapomněla,

a co v tom, snad kvapí,

snad chtí páni vory plaviť

nežli vyschnou slapy;

či hodlají, pokud mělko,

spravovati vrata,

teď je k tomu ovšem doba

právě vrchovata;

to neb ono na obsílce –

nevím, co tam stojí,

staré oko nechává juž

písmo na pokoji, –

kam jsem to jen založila?“

A stařenka hledá,

až konečně z Nebeklíče

bílou blanku zvedá.

Rychle Běla lampu zžehla,

na stůl v koutě staví,

Vojtěch četl. „Pro tebe je,

milá ženo!“ praví.

„Musíš z rána do městečka,

tak zde píšou páni,

k doktorovi dole v zámku

s Tomkem k očkování;

půjdeš tedy. Ještě dobře,

že je sklizeň v perně,

juž jsem myslil, že jsou opět

jakés nové berně,

neb že na ten domek nízký

s prohnilými trámy

po závazku tři dni týdně

plaviti mi prámy;

činímť, jako otec s dědem

činil první doby,

co je v knihách, to juž nikdo

jinak neurobí;

bez výkupu nejde zhola,

peněz také schází –

ba, ti páni vystavěli

kol nás plno hrází.

Domek náš je, a zas není –

chci-li dítku dáti,

jest mu rovněž jako otci

pánům pracovati.

O jiné však dnes tu běží,

cedulka ta dána

od hejtmanství, to jest jako

z vůle zeměpána;

půjdeš tedy, milá ženo,

ja zatím v zad domku

okopu a vysázím si

pár ovocných stromků;

vyjdeš záhy; vše, co třeba,

vezmi pro mé kvítí,

o polednách mohu ti juž

naproti snad jíti.“ –

Ale Běla hlavu kloní,

proč že asi smutí?

„Nač pomýšlíš?“ Vojtěch zase

k hovoru ji nutí.

„Nač pomýšlím? Ale Bože!

na to malé tělo,

na své dítě – strachuju se,

aby netrpělo.“

„No, no,“ Vojtěch usmívá se:

„buď jen bez starosti,

malá bolest velkou plaší,

Bůh nás žalu sprostí!“