BĚLA (III.)

Na tabulky oken klepal

růžový prst zory,

mladé ráno pohlíželo

Běle do komory;

však ji v loži nezastihlo,

popěvkem je vítá,

rozvlněné plavé vlasy

sčesává a splítá.

Spletla, vida! s milou tchyní

děťátko své koupá,

obléká je, zdobí si je,

u prsu je houpá,

na kolébku zase klade,

pak teprve jista

po vůli se doktorově

do městečka chystá.

Sváteční si sukně béře,

živůtek i plenu,

jak ji vídať u velký jen

svátek vystrojenu;

punčochy jsou vzorkovány,

střevíce jsou z laku,

temná růže lesklých stužek

na každém jich svlaku;

ústrojno je na ní všecko

od hlavy až k patě.

Posnídala, s Bohem dala

mateří i chatě.

Vojtěch Bělu vyprovází

před zahrádky dvéře,

pro město jí radu dává,

pro dům radu béře,

a když sobě s Bohem dali,

za vsí na tom chlomku,

k městu Běla pospíchala,

Vojtěch nazpět k domku. –

Před obydlím lékařovým

veský lid se těsná,

jako v jaře na pasece

vřes a tráva lesná,

pospíchaloť k očkování

všecko po okolí,

byla síla žen a dětí

jako máku v poli,

matky různých vnad a tváří,

hodností i šatu,

od klobouků sametových

na holou až patu;

však co jich tu bylo koli,

tak pěkného těla

žádná k divu nepřinesla

jako švarná Běla;

nebylo tu také vnady,

také prosté něhy:

líce, jak by zora padla

na Martinské sněhy,

oči, jako hvězdy v jaře

když se nejvíc nítí –

byla ona sama krása,

samo živobytí.

Do síně je zavolána,

přišla řada na ni,

ulekla se, zarděla se,

celou sličnou skrání.

Lékař též se pozastavil,

dlouho na ni zíral,

dvěma prsty na klenutém

čele brejle svíral;

usmíval se přívětivě,

chytl vousy brady

promlouvaje: „Milá matko,

vy jste prvně tady?

to je vaše jediňátko,

pravda, moje milá?

živíte je posud sama?“

Běla přisvědčila.

„Hned to bude, sedněte si,

uvolněte tíži;

nebojte se, neštovičky

dítku neublíží,

na ručky i na nožičky

pod dvou mu jich dáme,

snad se ujmou aspoň způly,

nu, však uhlídáme!“

Co si lékař jehlu čistil,

zdřímlo dítko zase:

„Hle, to vaše holoubátko

jehle vyhýbá se;

nechce, však ho nevzbudíme,

lépe bude, matko,

necháme-li naposledy

ono holoubátko,

nemáte-li příliš spěchu,

lépe se to spraví.“

Běla tiše přisvědčila

pokynutím hlavy.

Šla; však lékař: „K čemu venku?

vždyť je místa všady;

než se vyspí, sedněte si

třebas u mne tady,

sedněte jen!“... Běla sedla,

dítko v spánku leží;

jedenáctá odbila juž

na zámecké věži...

Doktor mnoho vyptává se,

dlouho mešká Běla,

vše se vrací –ona posud

zpět se nevracela. –

Bylo brzy na poledne,

Běla v cestě sama,

temný stín se víc a více

krátil pod nohama;

ticho bylo v stráni, v lese,

ticho v dálném kruhu,

modlitbě jen děti učil

skřivan, básník luhů;

semo tamo na strništi

při ztraceném klásku

zvonil cvrček tajným zvonkem

letní svoji zkázku;

olše luhu stály němy,

proudníky a mřeny

hnalo slunce zlatým šípem,

stromů pod kořeny,

potok hochy poškádlený

vzdorně zvedal pěsti,

když mu někde neúdolný

kámen ležel v cestí.

Sucho bylo na pěšině,

vlhko jenom místem,

klidno vše, jen břízy někde

šeptaly si listem.

Drsná cesta po úbočí

protáhla se Běle,

teplá rosa zjevila se

na rudnoucím čele;

pod plenou však Tomáškovi

na maličké tváři

krůpějky, jak kapky deště

vrchol trávy září.

Vršíku již dostoupila,

veska leží dole,

v sluníčku se koupá vůkol

zahrádka i pole.

Plny jasu pohlížejí

na ves černé oči,

jen pár kroků, také její

domek vstříc ji skočí.

Skočil. Ejhle, zelenou ho

paží sádek svírá,

z malých oken usmívavě

klid a radost zírá,

prostota si na práh sedla

ve kmentové pleně,

holubi se vyhřívali

střechy na hřebeně.

Ve Bělině srdci mile,

když svůj domek zřela,

ze komůrky do komůrky

radosť přecházela,

přecházela, těšila se,

teď si zrovna výskla;

Vojtěch vstříc jde, jeho ruka

její ruku tiskla;

z loktů Běly dítě žádá,

ta je sama nese:

„Pozor, setřeš neštovičku,

potom neujme se!“

Vešli v jizbu – Vojtěch s hlavy

vesel klobouk smeká:

„Ulož dítě, milá ženo,

sedni, oběd čeká.

Nechtěli jsme pojísť dříve,

o dvou jizba smutná,

s tebou, s Tomkem na kolébce

dvakrát líp nám chutná.“