BĚLA (IV.)

Pojedli, hoch tiše dřímá.

„Nabumbal se, pane,“

praví Běla, „zimnici snad

velkou nedostane?“

„To, to!“ vece stará máti,

„dejte si přec říci,

jak neštůvky ujaly se,

juž je po zimnici;

pověz raděj, jak se dělo,

kde jsi promeškala?“

A Běla se polohlasem

do hovoru dala;

chválí sobě, vypravuje

všecko pěkně shora,

jaká dobrá pořízená

byla u doktora,

jaký matek shon byl v městě,

jak se vůbec měla,

jak jí městská paní stará

Tomka záviděla;

jak ta paní nejstatnější

ze všech matek byla,

mladá, svěží: krev a mléko,

a přec nekojila.

„Bůh ví,“ děla, „proč se vzdala

toho štěstí asi?

tím by věru neztratila

zdraví ani krásy;

ne však, raděj Plzeňačku

kojnou s sebou měla:

pěkné děvče, zavalité,

buclatého těla,

plných retův, oblé tváři,

švarná, jen jen kvetla,

dlouhé vlasy do dvou velkých

vrkočů si pletla;

vyšívanou bílou plenu

kolem hlavy svila,

vzadu peruť cípů zdobně

rozkřídlena byla;

krátké sukně do záhybů

těsnily se vzadu,

na hrdle jí velký peníz

visel pro parádu;

živůtek byl dykytový,

prošívaný v pase,

zástěra, s píď sukni delší,

v slunci měnila se;

krátký rukáv u košile

krajkou vrouben všudy,

ve střevících lakovaných

nohy vázly rudy,

stále se jí oči smály

jako zory laňky,

věru, vzor byl roztomilý

mladé Plzeňanky.

Paní stará hrda byla

mladou dcerkou svojí,

snad že také mladou kojnou

v jejím hezkém kroji;

vždyť je měla vystrojeny

pěkně, na vše strany,

krajky měla u peřinky,

pestré povijany;

vedla sobě nade všecky

vystoupivši z dveří,

třebas doktor hlavou vrtěl

při chorobné dceři.

Zle děťátko churavělo,

v stálém bylo kašli,

viděla jsem, když šly kolem,

slyšela, když zašly;

co panence asi schází?

má tak silnou matku,

nu a při té kojné také

nemá nedostatku!“

A zas mluví o lékaři,

co jak radil komu,

a jak vposled očkování

nechal sobě Tómu.

„Hodný je ten doktor, milý,

hlava polou sivá,

ale oko jako jiskra

na všecko se dívá;

jako blesk jsou jeho ruce,

vše u něho spěší,

ústa vždycky přívětivě

tu i tamo těší;

u mne činil dvojnásobně:

sladkého dal vína,

ptal se, víc-li dítek máme,

já, že jenom syna.

„Je to tedy hošek?“ – „Ano!“

„Stár?“ – „Bude půl roku!“

„Aj, aj matko, tenť vám roste,

jak říkáme, v skoku,

jako hříbek na výsluní,

přímo jako z vody –

no, a kdy ho odstavíte?“

„Na vánoční hody.“

„Teď kdybyste učinila,

nepřijde juž v zmary,

do té doby z něho bude,

matičko, pan starý!“

A pan doktor usmíval se,

já jsem radosť měla,

„když mu Pánbůh požehnává,“

jen jsem pověděla.

Pan doktor vzal Tomka k sobě,

rozvinul ho zkrátka:

„Máte, věru, milá matko,

vzorek Jezulátka,

hlavička jak makovička,

pěkná malá ouška,

a ty řasy velkých očí

jako zlatá rouška;

ústka jako malé poupě,

pěkné tuhé svaly –

Ježíška by podle něho

v Praze malovali.“

A tak stále chválil dítě,

že jsem se až rděla,

ale v srdci celé slunce

radosti jsem měla.

Po tobě se také tázal,

jakého jsi zrostu,

kolik náš rod, kolik váš měl

dětských letorostů.

Jsou-li živi: otec, máti,

jakové jsou tváři,

čím se asi rozstonali,

v kterém asi stáří.

Odkud jsem, jak mnoho máme,

jaké naše jméno,

měl-li jsi svůj domek vlastní,

a já jakés věno –

zkrátka: všecko vyptával se,

různé stavil léčky,

a to všecko znamenal si

tužkou do knižečky.

Chtěla jsem mu líbať ruku,

nepřipustil toho,

co jsem dlužna, ptala jsem se,

on zas: „Hodně mnoho!

Co je naší povinností,

za to platu není,

ale přijďte, jestli chcete,

v době osmidenní...“

a zas rukou pohladil se

po temeně holém:

„Nebo u vás zastavím se,

až pojedu kolem;

pohledneme, jak se dařit

bude dítku tomu,

tak, matičko, s Pánembohem!“

A já jsem šla domů.

Kráčela jsem cestou k mlejnu,

kamo potok bočí,

ramenem jež vzdychající

stará kola točí,

kloktal si, mluvil ke mně,

přes kameny skákal,

abych nohy občerstvila,

vábil mne a lákal,

ale já si nevšímala

různých jeho spádů,

ani olšin, v kterých z jara

ptactvo má svou svádu,

ani vření jeho proudu,

kterým břehy ruje

a jich trávu křišťálovým

skvostem přizdobuje;

potěšena celou duší

nesla jsem se k tobě,

loktuškou jsem ukrývala

svoje malé robě.

Průhonem chci namířiti,

kam se cesta stáčí,

tu mi v ústret pěkný párek

mladých lidí kráčí,

nejspíš, že to kněžna byla

se svým mladým pánem;

za nimi šel táhlý lokaj

v šatě premovaném.

Samý hedbáv byla paní,

pán měl černé šaty,

lokaj kaput žemlovitý

po samé až paty,

pod kloboukem s portou zlatou

hladká byla hlava,

manšestrové spodky byly,

vesta do krvava;

na rukou měl rukavice,

přesky na střevících,

pyšně sobě vykračoval,

stálý úsměv v lících.

Paní k pánu sklonila se,

šeptala mu cosi,

a juž u mne: „Ukažte nám

svoje dítko!“ prosí.

Dívali se, hovořili

neznámou mi řečí

a pak zase česky ke mně,

jak prý mi to svědčí,

jak mám krásné, zdravé dítě

po líčku i vlase,

a že zcela podle tváří

matce podobá se.

Pohladila Tomka v líce –

spal, klučina malá –

a než zašli, bílý peníz

v peřinku mu dala.

Hodní, milí jsou to páni,

přívětiví věru,

zdali asi dítky mají,

syna-li či dceru?

ne-li, dlouho nepotrvá –

všimla jsem si v sledu,

že k nim něco maličkého

přijde na besedu;

Bůh ví, po čem srdce jejich

bude asi toužiť –

s návrší jsem kolem zámku

zřela čápa kroužiť.“