BĚLA (IX.)

Když se kněžna pozdravila,

chystalo se k hodu,

všecko panstvo sezváno je

dálném po obvodu;

co tu hostí přicházelo

přes knížecí prahy,

dcerušku sám arcibiskup

pokřtiti měl z Prahy.

Z chvoje brány stavěly se,

namazaly zvony,

a když přijel, rozléhal se

hlahol na dva hony.

Školní mládež s učitelem

a všech jiných mnoho

šlo mu v ústret; sličné děvče

řečí vítalo ho...

zkrátka: řídká slavnosť byla,

a den celý Běle

tak se zdál, jak v svatodušních

svátcích za neděle;

myslila si: jinak věru

děti sobě chová

pyšný zámek nežli prostá

chata šindelová;

jaký rozdíl ve všem všudy

u pánů a robů,

od prvního na svět kroku

až na pokraj hrobu;

co tu čeká na boháče,

žebráka co čeká –

mysl Běly semo tamo

ručím křídlem těká. –

Na anděla strážce právě

slavné křtiny byly:

do živůtků zlatotkaných

dítě přistrojili;

v krajkovou jak ze smetany

zavito je plenku,

blankytovou karkuličku

mělo na teménku,

dlouhý pláštík stejné barvy –

hodový byl taky –

poset zlatým vyšíváním

s knížecími znaky,

s levého pak ramenečka

s nádhernými lemy

krásné stuhy snášely se

bezmála až k zemi.

Arcibiskup v rudém šatě,

v zlatém pluviále

dítko křestil; kolem něho

farář neustále

ukláněl se, přisluhoval

svatém při obřadě.

Běla stála s komornými

stranou v první řadě,

a když kněží vzácných kmotrů

na dítko se ptali,

pěkné jméno uslyšela:

Helénka jí dali. –

Vpravila se Běla brzy

v Helénčinu službu,

nechať zprvu po rodině

častou měla tužbu;

vpravila se v řeči, mravy,

schody, chodby, síně,

smutno-li jí, zazpívala

dítku na svém klíně.

Ovšem všecko jinak bylo

ve knížecím zámku:

obrazů zde na zdech plno,

víc než na vsi v chrámku,

a jaké to vzácné tváře:

panstvo různých šatů,

tamo v černém aksamitu,

onde ve šarlatu;

tu s okružným límcem vzhůru,

tamo s plihým dolů;

zde s parukou na temeně,

jinde o chocholu;

tu široké nohavice

po lýtka a v zlatě,

tam s výdutky nad kolenem

přilehlé až k patě;

někde prsí vojínovo

ocel kryla zplna,

jinde od šíje až k pasu

samá krajek vlna;

tamo boty nad koleny

seříznuty kosem,

podál trepky bez podpatků

s vyhrnutým nosem;

někde vlečky sáhodlouhé

vyšívány zlatem,

onde krátké sukně, za to

v čepci rozsochatém.

Divné tváře: vážné, bledé,

z dávné zašlé doby,

knížeti však přec se nesly

posud do podoby.

Když se na ně o samotě

zadívala Běla,

zdálo jí se, že jejich ústa

rděla se a chvěla;

snad že chtěly nedočkavé

v tajném nepokoji

z rámců ven, by pohleděly

na pravnučku svoji.

Běla se jich zprvu bála,

utkvěloť jí v oku,

že ji zevšad prohlížejí,

ze předu i boku,

že ji slídí, každý zvláště,

všecky dohromady,

ale pozděj zvykla přece

na chodbách a všady.

Zprvu zjevně vzpomínala

na domov a dítě,

leč že doktor rozbíral ji,

činila jen skrytě;

chvíle, týdny počítala

za noci i ve dne,

až své drahé potěšení,

Tomka, opět shledne.

„Kdy ho spatřím?“ tázala se,

v očích proudy záře.

Na to doktor: „V neděli proň

sjedem na kočáře,

babičku s ním vezmem taky,

strpení jen mějte

malý týden; jenom nám tu

stále nevzdychejte:

vám to škodí, dítku škodí –

tak se nesmí státi,

kojnou-li nám měnit bude,

nelze smluvy dbáti.

Z prospěchu juž nedělejte,

což pak vám tu schází?

a váš hošek doma také

bují jako mlází;

líp než při vás, milá Bělo,

dvojnásob má stravy,

vidělť jsem ho, z obličeje

plál mu úsměv hravý;

nevíte snad, že pan kníže

přikázal, bych vlídně

navštívil ho na vesnici

nejmíň jednou týdně,

abych zvěděl, jak se daří,

zdráv-li a jak roste –

juž konečně nedůvěru

duše navždy skoste!“ –

Běle oči zasálaly

štěstím, jen jen hrály:

„Tak vy týdně jezdíte tam?

Ty nebeský králi!

To jsem sotva pomyslila,

že ti páni hodní

budou s námi zacházeti

jako lidé rodní...“

Těšila se, dobře bylo,

kněžnička jen kvetla,

líčka byla plna krásy,

očka plna světla;

rovnala ji k Tomíkovi:

„Hoch můj hezčí přece,

třebas v prostém ukryt plátně

a ta v kmentu,“ vece,

„ale když tak na mne hledí,

když se k ňadru tulí,

ani nevím, že je cizí,

že mne s ní jen skuli;

že ji skuli zlatým poutem,

jehož každý článek

místo útrap leskne se mi

sponkou radovánek.“

Klonila se k panské dcerce:

„Ó ty malá knění,

vykvetla jsi, by můj Tomek

nekles’ v otročení;

hodlám tebe ošetřiti,

roztomilá vílo,

by se mi tvou náhlou smrtí

všecko nezhatilo!“