Běla kvílícý.

Hrozná bouře počínala

moře bouřit hluboké.

Voda z všech stran lítě hnala

vlny nad dům vysoké.

Na skále tu Běla sedíc

na moře se dívala,

vzdychajíc a smutně hledíc

žalostivě volala:

„Více nežli rok již minul,

plný hořkých žalostí,

cos své ruce posléz vinul

okolo mne s radostí.

Ach, jak moři hladovému

mohl sy sebe svěřiti?

přestaň bouře rozmilému,

přestaň chvílku bouřiti!

Mámť já bouři strašlivější,

jenž mé srdce sužuje;

kteréž lásku nejstálejší

Jinochovi věnuje.

Kupec, an své zlato tratí,

na tebe jak naříká,

že v tvé přišel ruce katí;

až hlas vody proniká!

Já pak nemám bědovati

proto, cos mi zlapila?

můželi se přirovnati

k zlatu, co já stratila?

Máli zlato v zbytečnosti

s ním dost malou podobu?

S ním sem měla zlata dosti,

bez něho mám chudobu.“

Uplakaná pohlídala,

ženicha by spatřila,

lítostivě povzdychala,

slzý moře vylila.

V tom tu k Běle mrtvé tělo

pomalounku plovalo,

když pak k samé přijít mělo,

najednou stát zůstalo.

Běla vidouc je, hned zvadla,

jakby na ni vápno vlil.

Bez sebe jsouc, na ně padla;

neb to – její ženich byl.