BĚLA (V.)

Podzim. V síni přívětivo,

smutněji však venku,

brouci skrejši hledají si

různém při oddenku.

Na stromech juž listí žloutne,

v luhu řidne tráva,

špačků houfec poletavý

kraji s Bohem dává;

pod břehy se hněviv dere

potok deštěm spilý,

v suchoparech hlavu zvedá

naháč potměšilý;

na severu víc a více

mraků sbor se množí,

na hřebeně plnou tváří duje

do trní i hloží;

smutně olše do potoka

hnědé listí střásá,

jenom rudý šípek ještě

leskne se a jásá;

kde slunéčko usměje se,

rázem v divném reji

tělíska svá jehlovitá

komárové hřejí,

víří, hýří, v dál se šíří

zbojníci ti ručí,

kolujíce povždy stejně

známou píseň bzučí.

Semo tamo vylíhován

úhor hladkým pluhem,

křehot sivých vran se nese

strništěm i luhem;

na rozhoru při souvrati

v novém oraništi

pokrývá se mělký příhon

zakalenou tříští;

teskno, kam se oko nese,

teskno, kam se kloní,

ze svadlých jen stébel trávy

zádech mlh se roní.

V kraji jeseň nedočkavá

hbitě sobě vede,

na tajemném kolovrátku

bílé nitě přede,

a ten divný kolovrátek

tak se rychle točí,

že od kola do všech koutů

ostrý vítr bočí.

Přede, přede ustavičně,

přece sotva stačí,

na trav stébla, keře, stromy,

sivou přízi stáčí,

všecko všudy zamotává –

sever k tomu hvízdá –

i pod střechu vlákna motá

na laštovčí hnízda;

motá, až je zamříženo,

jeseň neustává –

rodný koutek malých pěvců

žalářem se stává.

Kéž by také zamřížila

zívající hroby,

do nichž se to lidské žití

zvolna všecko drobí...

Odpoledne za neděle

kol bílého stolu

v rohu sedí šťastní lidé

všickni pěkně spolu;

matička čte v Nebeklíči:

nábožno je stáří,

Vojtěch výsev znamená si

perem v kalendáři:

kolik dnů měl na ratejně,

kolik plavil vorů,

kolikrát mu po žních bylo

jíti na oboru;

co byl přijal, co byl platil,

co mu dluhem zbývá,

když něčeho nezpomíná,

vážně hlavou kývá.

Běla zatím ustavičně,

jak když niva kvete,

do karkulek pro Tomíka

rudé stužky plete;

punčošky mu k zimě chystá,

kabátky mu šňoří –

při děťátku, pravím ještě,

nikdo nerad spoří –

kmotřička co nadělila,

dávno k tomu stačí –

a zas Běla hrubší uzly

sklepává a tlačí.

Zory hocha zavřely se

dávno hodin tikem,

ale noha matky dále

kolíbá juž zvykem;

na pecině trojbarevná

stará kočka přede,

pod lávkou pes mouchu lapá,

osud-li ji svede,

a ten, věru, stále svádí

a pes stále vrčí,

prstem-li mu Běla hrozí,

do kouta se krčí.

Nedaleko na silnici

kola zahrčela,

Vojtěch k oknu jak by maně

uklaňuje čela;

od městečka kočár jede,

víc a víc se blíží,

premovaný na kozlíku

kočí stranou shlíží,

sluha sedí vedle něho

a to jeho páže

ku vesnici od silnice

ouvozem jeť káže.

Jedou k domku Vojtěchovu.

Kam pak jedou asi?

Stojí! – Z vozu vystupuje

pán s šedými vlasy.

Na očích má okuláry

z červeného zlata,

lokaj vrátka otvírá mu,

dvorečkem pán chvátá.

Skáče hafan z pod lavice,

vrčí, kňučí, štěká,

marně svadlou rukou brání

Běla nedaleká;

Tomík zplakal na kolébce,

máť ho na klín béře:

„Zas štěkotem dítě zbudil,

otvořte mu dvéře!“

A když mu je otvořili,

na dvoře je letem,

zatím kočka na pecině

shrbila se hřbetem,

protáhla se, umyla se

mýdlem skrytým v noze,

venku starý soudruh její

štěkal na příchoze!

Zaklepáno, zavoláno,

všecko tiše čeká

a pan doktor prostřed dveří

hladký klobouk smeká,

za ním pes však ustavičně

na černém je fraku,

marně Vojtěch odhání ho:

„Půjdeš, nezdvořáku,

lehneš!“ a zas k doktorovi:

„Kňučí, juž vás čichá,

jakmile si usednete,

hnedle bude zticha...

No, no, jdi! Juž uchlácholen,

dal si přece říci,

opět na své staré místo

lehá pod lavici.“

Doktor zase: „Pozdrav Pánbůh!“

v laskavém dí zvuku.

„Zaplať Pánbůh,“ vece Běla,

chtíc mu líbať ruku;

on však brání: „Nechte přece!

Jak se máte? rcete!

Jdu pohlédnout na Tomáška,

snad ho ukážete?

věru, klučík roztomilý,

rty jak by mu hrály, –

no, a jak pak neštovičky?

pěkně asi zrály?“

„Tuze pěkně, dokonale!“ –

„Vida, to mě těší...“

A pan doktor pohladil se

na průsvitné pleši,

šinul brejle v klenbu čela,

sáhnul dítku k lebce,

teménko mu zkoumal, hladil

přítulně a hebce,

hošík právě probuzený

chytil jeho ruku,

a pan doktor laškoval s ním:

„Pustíš, pustíš? kluku!

z tebe bude silák ňáký!

vyrosteš-li zdarem,

nejtěžší ti palaš připnou,

budeš kyrysarem!“ –

„Chraň nás Pánbůh!“ vece Běla,

„nechci mysliť na to,

a kdyby měl kolem límce

trojnásobné zlato,

nechtěla bych!“ Ale Vojtěch

slovo vposled vloží:

„Inu, inu, být-li musí,

staň se vůle boží!“

Se stolu co Vojtěch zatím

zápisky své loví,

zástěrou máť židli čistí

panu doktorovi;

nutí, prosí, aby sednul,

on pak jako maní:

„Ovšem, abych hošíkovi

neodnesl spaní;

vy však také přisedněte,

jsemť vám pravý mořil,

nejdu s krku, pokavad bych

s každým nehovořil;

dříve mi však dovolíte

k opláknutí prachu,

jenž mi cestou v hrdlo skočil,

vypiť pohár nachu;

stará, dobrá mělničina

každému je líkem –

slyšíš, Jene,“ volá sluhu,

„je tam za kozlíkem;

přines nám ji se zákusky,

které s sebou máme,

ať ten vzácný boží dárek

řádně ochutnáme.“

Už se víno v sklenkách chlubí,

už vše hrudí hřeje,

a zas doktor: „No, Vojtěše,

pijte, výborné je,

stále ovšem zdrávo není,

svěžesť ducha míjí

víc než tomu, který nikdy

vína nepopíjí,

ale časem ducha křísí,

stará krev jím mladne...

no, jak chutná?“ – „Trpké zprvu,

ale pak jen sladne!

Plíseň je však pomíchána

s onou šťavou rudou!“

„Plíseň? to, to! příchuť ona

révy jesti půdou,

totě známka nejvzácnější,

jíž se víno skvěje,

no, a potom neobtíží,

ale pěkně hřeje.

Je to zvláštní dárek boží!...“

Popíjeli lehce,

babička též přihnula si,

jenom Běla nechce.

Doktor nutí: „Nebojte se,

také vám se hodí,

matce, která přikajuje,

sklenka neuškodí,

ostatně snad lze vám Tomka

odstaviti snadno!“

Na to Vojtěch: „Chtěl jsem také,

není prý však radno;

žena nemá pomyšlení,

posavad se bojí,

že jí Tomek při odstavu

zdravím neobstojí.

Všecko lidské domlouvání

pádí kolem planě,

na srdce si dítě tisknou

její bílé dlaně;

hned má oči plny rosy,

ukloňuje hlavy,

a Barušku, sestru moji

příkladem nám staví.

,Hleďte, říká, ,nuzuje se

posavad den ze dne,

v práci dítě s sebou nosí,

v noci k němu sedne;

nemá nic než holé ruce,

Bůh dal zdraví pouze,

ale dítě nepoznává

hladu přec ni nouze.’

Nepoznává?“ Vojtěch ruče,

„vím to, drahá, lépe;

častokráte ostýchavě

o groš u mne klepe,

dám, co mohu, dávám dítku

chudší sestry – vdovy,

vlastně to náš Tomek dává

svému bratránkovi;

před týdnem však, tak mi děla,

odstavila dítě,

přesvědčíš se, dobrý příklad,

myslím, utiší tě!“

„K zlému příklad málo svědčí,

říkáš, milý muži;

neučiním! Větší prací

ženy hruď se tuží;

přečkala jsem léto celé,

přečkám jeseň taky –

neodstavím, pokud zimní

neztratí se mraky;

až si slunce luhem skočí,

učiním vám k vůli,

teď bych raděj vyrvala si

z ňader srdce půli!...“

„No, to svědčí mladé ženě,“

zase doktor, „věru,

v zimě však je vykonati

též věc tisíceru;

mnoho dítě nedostane

po takové práci,

často s matkou dětský život

do hrobu se kácí;

buďto že svou sílu pouze

dítku zachováte,

anebo mu za náhradu

dojnou kravku dáte.“

„Bože! tráviť bez podělku

nelze,“ Běla vece,

„jsme teď čtyři, peněz není,

a chcem žíti přece.

Co tu dělať? při vší práci

nevíme kam kudy –

i své dítě mořiť musí

takto člověk chudý.“

„K čemu mořiť, milá matko,“

doktor rychle těší,

takých drobných záhad hejna

osud různě řeší...

ale pijte přece, pijte!

nu, babičko, k stolu,

na šťastnější všechněm chvíle

ťukneme si spolu...

Tak, tak!... Ale na mou milou,

mám to, poslechněte,

navrhnu vám něco, pěkně

uvažte a rcete.“

Poposedli blíže k stolu,

uklonili hlavy,

v loktech matky hoví sobě

Tomek kadeřavý;

usmívá se, protahuje,

usmívá se znova,

snad že touží pochopiti

doktorova slova.

„Návrhem svým,“ vece doktor,

„vás mám na zřeteli,

svolíte-li, dobře bude,

hůř však, nechcete-li:

kravku domů dostanete

k živobytí hochu,

pěkné prádlo, každý týden

deputátu trochu,

a plesnivý zlaťák denně

mimo živobytí,

na zámku-li u děťátka

chcete kojnou býti.

Tím se dítku uchováte,

hošíka pak světu,

vždyť ho kojit nebudete

k druhému až létu;

budete mít hojnost všeho,

odvyknete zlému,

dítě taky; z peněz potom

pole koupíte mu;

však tu třeba odhodlání,

kněžna po vás touží,

a čáp s dítkem dnem i nocí

nad zámkem juž krouží,

nuže dítko při hojnosti

odstavíte hravě,

a co dál, to k zahození

také není právě.“