BĚLA (VI.)

Nepokojna se židlice

Běla vyskočila,

bledla hned, hned v bílé tváři

krev se vyproudila:

líbá dítko, k srdci vine:

„Uchovej mne, Bože,

na žhavé bych hlavu kladla

Záhořovo lože;

hodláte mne rozpáčiti

v úmyslu a vůli,

však já přece neopustím

dítka stříbru k vůli,

mrzko bych je zaprodala

strádání – snad smrti –

chraň nás Pánbůh všeho zlého –

ne, ne!“ hlavou vrtí.

„No, jenom se nehněvejte,

nátlaku zde není,“

dí zas doktor, „nabízená

staň se; bez nucení;

nechci první zrovna snítku

lámati vám z trsu,

ale Tomík právě dozrál,

odvykejž si prsu.

Kdyby dítko pro slabotu

nebylo snad k tomu,

nic dojista neříkal bych

vám a pranikomu,

ale takhle, milý Bože,

což pak vás chci klamať?

jako rys je Tomek, silák.

skály může lámať!“

„A já přec ho neodstavím,

Tomík je mé zlato!“

volá Běla, „neprodám ho

za to, ani za to!“

„Ale Bělo,“ Vojtěch zase,

„což to prodej jaký?

Není! Nikdo nenutí tě,

stojím s tebou taky;

pan doktor jen navrhuje,

ptá se a nic více,

pro zámek se najde, Bože,

kojných na tisíce;

shrne se to ze všech koutů,

snad i z městských rodů,

ty máš návrh za neštěstí,

jiný za výhodu;

vždyť tě nikdo mořiť nechce,

zde jsi pod svým krovem,

já – vždyť znáš mne – nebudu tě

nutit ani slovem.

Staň se po tvé vlastní vůli,

jak ti srdce káže,

teď mám dvě, z dvou pro Tomíka

čtyři budou páže;

což na tom, že poroucháno

posavad to jedno –

bylo-li, vždyť nebude nám

věčně věkův bědno;

pro takové maličkosti

nebude nám sporu,

však já přece umím řídiť

třeba dvacet vorů;

až mi stáří šíji shýbne

kraj matičky země,

podepře mne Pánbůh synkem,

synek zastane mě.“

Při těch slovech vzdychla Běla,

zbledla v sličné tváři,

za to oko doktorovo

stopilo se v září;

odkašlal si, zapil vínem,

záda na lenochu:

„Pijte, co s tím dělať budem,

pijte ještě trochu,

lok jen, pokud bublinkuje,

v korálky se sbírá,

zaplašte jím, co vás hněte,

uduste, co týrá.“

Zavdala si stará máti,

na stůl staví sklenku:

„Vždyť to všecko pořídíme,

nějak ve přístěnku;

nějak bylo, nějak bude

z Boží vůle,“ praví,

„bez té lidem neupadne

ani vlásku s hlavy.

Přičiním se, utužím se,

ať jsem babkou třeba,

všem nám bude pro domácnosť

oděvu i chleba.

Na jaře se všecko změní,

hoch odvykne matce,

a mně také svěžesť vzejde

v šedin jinovatce;

co jsem dříve učinila,

Běla vynahradí –

udělej si, milá dcero,

jak ti srdce radí;

rozmysli si, uvaž pěkně

neníť bez potíže –

každému je nésti světem

břevno svého kříže;

nesmíme se ohlížeti,

kde a jak nás tlačí,

proto říkám: ať se stane,

jak sám Pánbůh ráčí;

nestýskám si, nenaříkám,

nelámu si hlavy,

zajíček kde vylíhne se,

hodí Bůh víc trávy.“

„Vidíte, a přec, má zlatá,“

praví doktor běžně,

„tak, jak díte, nestane se –

při mladistvé kněžně!

Příroda jí odepřela

toho, vám co dala:

nesmí kojiť; tím by sobě

rubáš přichystala.

O život tu běží dvojí;

o její i dítka,

mezi oba vedrala se

osudu zlá plítka.

Přál bych to té mladé paní,

je tak hodná, milá,

s všemi jedná, jak by s nimi

z jedné chýšky byla;

vždy se chová pěkně vlídně,

plna upřímnosti,

ke služebným jako k družkám,

ke mně jako k hosti...“

„Hodná, vzorná!..“ Běla vpadla.

„Znám já paní onu,

ta to byla – pravili mi –

ondy u průhonu

k polednímu; šla jsem od vás

z toho očkování;

Bože, vždyť je pouhé dítě

ubohá ta paní!“

„V tomhle ano,“ doktor zase,

„jestiť příliš mláda,

také matka při děťátku

letmo zdraví strádá;

náhradu jsem hledal dítku –

kněžna se juž čeká –

ale marně, musím jinam –

čas jde jako řeka; –

pojedeme o kus dále

vyhledávat líku,

mám tu jiné matky ještě

ve svém zápisníku;

ale pro vás, milá Bělo,

mám jen jednu radu:

kojíte-li, kojte řádně,

ostatní buď vzadu;

cvalíka-li odstavíte,

štědře přejte všeho,

vaše kravky snadno zmůže

zdravá lačnost jeho!“

„Utrhnu si od úst, pane,“

Běla zas – „nechť v muce

dílem nohy uběhám si,

upracuju ruce...“

„A my též!“ dí Vojtěch s matkou,

„staň se, jak Bůh velí,

na voru jsem častokráte

nejídal den celý,

pil jsem pouze vodu z řeky,

na tvrdých spal kmenech,

stýral jsem se, když mně prámy

vázly na kamenech...“

„A já nikdy,“ vece matka,

„jídla nevzpomenu,

pokud visí na přeslici

jakés vlákno lenu;

nu, vždyť všecko přestojíme,

bude-li jen zdraví...“

„Při takovém odříkání?“

rychle doktor praví.

„Důvěřujme!“ Vojtěch zase,

„mám teď síly za tři,

zmozolím se, aby Tomek

dostal, co mu patří;

snes jsem mnoho, snesu ještě

bez hluku a sváru,

však on Tomeš pomůže mi

jistě někdy k stáru;

budeme se tužiť všichni

spolu v bázni svaté –

proto snad se, vzácný pane,

na nás nehněváte?“

„To, to! Proč pak? Nevěděl bych!“

vážně doktor sloví,

„proto přece nepůjdeme

ještě k rychtářovi?

Nenaléhám, nechcete-li,

nestropíme hněvu,

nevidíte zrna v slovech,

vidíte jen plevu;

přestaneme, pozoruju,

že vás návrh moří,

z toho, doufám, mezi námi

spor se nerozhoří.

K čemu? Víte, řeč se mluví,

a pan páter káže,

zůstaneme, čím jsme byli,

podáme si páže;

chtěl jsem, aby dítě žitím

nebylo vám třeno,

návrhem mým mohlo vše býť

dobře opatřeno,

prospěl-li by hošík v škole,

byl by nejspíš asi

vydržován na studiích

ze knížecí kasy;

štěstí vaše dospělo by

ku většímu zdaru,

kdyby místo voraření

výstavnou měl faru,

kdyby dostal péro k psaní

místo rýče k cestě,

nebo třeba – jako já jsem –

doktorem byl v městě.

Jistě by vám štěstí přálo,

kdybyste jen chtěli,

ale vy jste na budoucnosť

zhola zapomněli...

Hoch bude, čím otec býval,

a jak u vás zvykem,

dědičným jak každý jiný

v domku nájemníkem...

Teď však půjdu s Pánembohem,

ovšem líto je mně...“

„Počkejte přec – vzácný pane,“

vece Běla temně,

„pojednou mně něco v srdci

vpřed i nazpět tlačí,

mám, či nemám? – nevím posud,

ale jest mi k pláči.“

Při těch slovech do myšlének

tůně padla Běla,

k domovu ji srdce nutí,

k zámku úsvit čela –

dlouho myslí, uvažuje,

potom rychle vstane:

„Nuže, k vůli Tomíkovi

poslechnu vás, pane,

rád-li totiž Vojtěch svolí

a má stará matka,

abych chůvu na vrub vzala

svého zrozeňátka –“

„Zrovna vhod, má ženo zlatá;

avšak čemu služku,

máme-li už koho vzíti,

myslím na Barušku;

jí i nám tím pomoženo,

prosta bude nouze.

Tomka věrně opatřiti

může ona pouze;

chceš?“ – „Ba ano, s Pánembohem

bude bez ústrku!

Vidíš, teď mi jedním rázem

padl kámen s krku!“

„Snad že je v tom vůle Boží,

dcero moje milá,“

vece matka, „na tvém místě

též bych učinila;

za peníz, jejž obdržíte,

koupíte si nivu,

sypáním a kravkou Tomek

dosť má na výživu;

já Vojtěcha odstavila

dřív než po půl roce,

no, a Tomík může-liž míť

statnějšího otce?“

Při tom matka usmála se,

syn se usmál taky,

doktorovi jiskřily se

temnosivé zraky.

Jenom Běla hocha tiskla:

„Už tě v rodném domku

musím tedy zanechati,

Tomíčku můj, Tomku!

Ale často spatříme se,

snad že týdně asi...“

a bohaté slzy tekou

s dlouhé její řasy. –

Doktor na to: „K čemu slzy?

Sama dobře víte,

že to svoje potěšení

častěj uvidíte,

třebas týdně nebylo to

ani v týdnu dvojím...“

„Tak? že ne? to, milý pane,

v slovu nedostojím!

Za tři týdny aspoň, myslím,

pustíte ho k matce?“

„Nevím! Ale aby jednou

konec bylo hádce,

na měsíc to umluvíme,

jináče juž není,

rozčilení mysli škodí

kojné při kojení;

vždyť bude hoch zaopatřen

jak při dvorském kvasu;

snad i otce uvidíte

též od času k času,

přivezou ho na kočáře

až před panská vrata,

a tak bude vaše radosť

vždycky vrchovata!“

„A kdy musím z domu?“ – „Myslím,

zítra odpoledne,

lépe dříve...“ Matka pláče,

Běla v tváři bledne. –

„Vzmužte se přec!“ Běla kvílí,

ale doktor stranou

nový dukát na stůl klade:

„Toto na zavdanou;

hned, jak domů přijdu, pěknou

kravičku vám hbitě

z knížecího pošlem dvora

pro to vaše dítě;

odstavte je bez prodlení,

chystejte se ruče,

kdo ví, jestli čáp už dneska

v zámku nezatluče;

zítra bude panský kočár

před vaším zas domkem,

rozlučte se jenom klidně

se svým statným Tomkem!“

Podal ruku po pořádku,

každému dle stáří,

potají cos domlouvaje

ještě hospodáři;

ve předsíni hladký klobouk

na lysé dal čelo,

do vozu sed’... a vše zase

k zámku ujíždělo. –

Vojtěch ještě chvíli venku

na záprsni čekal –

volal psa, ten ustavičně

za kočárem štěkal;

snad se durdil na doktora

jako dřív i nyní,

že přemluvil hospodáře

s mladou hospodyní. –