BĚLA (VII.)

S Bělou náhlá pojedenkrát

udála se změna,

neplakala nad hošíkem,

stála jako pěna,

až konečně jako ve snu

rudým děla retem:

„Nebudeš mi otročiti,

lehčej půjdeš světem,

nebudeš mi nouze tříti,

vím, co otec zkusí,

peprnou-li panskou práci

před svou konať musí;

nebudeš ty pole orať,

ani v bouře sporu

po zvlněné řece svážeť

hrubé klády voru;

pro tebe jsem učinila,

pro tebe, mé děcko,

pro tebe jsem krev svou dala,

pro tebe dám všecko;

hajej, dadej, dítě zlaté...

Bože, zbav je trnů,

já jich raděj stonásobně

do své duše shrnu.“

Tišej bylo na chalupě

nežli Vojtěch tušil,

neklid srdce hlasitější

na hruď nezabušil;

kradmo půlnoc k ránu spěla,

a hned na úsvitě

požehnala, odstavila

Běla svoje dítě;

neplakaloť, že na místě

obvyklé své dávky

teplé mléko dostávalo

od švýcarské kravky.

Těšila se Běla klidu,

chystala si šaty,

ale Vojtěch bez potuchy

vytratil se z chaty,

od domova ubíral se

s vyjasněným okem,

do vesničky naprotější

spěšným kráčel krokem,

a než stromův u silnice

stín se půldnem zkrátil,

s Baruškou a s jejím dítkem

k chalupě se vrátil.

Velké bylo potěšení

pro Bělu i matku,

když jim jako v zavolanou

přišla pomoc v chatku.

Vojtěch šťasten usmíval se

v blahém srdce vření,

že upravil ženě svojí

milé překvapení.

Ta mu kolem krku bílé

ovinula ruce:

„Zaplať Pánbůh, zlatý muži,

konec bude muce!“

„Zůstaneš tu tedy, drahá,

matkou na mém místě?“

Barušky se Běla ptala,

a Baruška: „Jistě;

jenom na mne spolehejte

vždy a se vším všudy,

od srdce vám odpadnětež

starosti a trudy;

vám i mně je pomoženo –

Bůh to juž tak řídil;

překážkou co v cestě bylo,

vyrovnal a sklidil.“

Což tu bylo objímání!

Běla rozechvěta

se švakrovou, jako by jí

neviděla léta;

ukazuje, vysvětluje,

co jak bude s Tomkem,

až jí bude loučiti se

se síňkou a domkem.

„Měj jen děti na starosti,

aby byly zdrávy,

maminka a Vojtěch spraví

stodůlku i krávy,

ty dbej dětí, nechoď od nich

v noci ani ve dne,

a Tomkovi dávej mléko

vždycky od té jedné,

pomalu ho budem taky

zvolna přikrmovať...

ale Bože, jak pak budeš

své i moje chovať?“

„Inu dobře! Moje sedká,

je tak naučeno;

Vítouška dám do postele,

tvé pohejčkám věno,

pomyslím si, že jsem stejně

matkou jim se stala,

však si mnohá po dvojčátkách

zdárně přichovala!“

„Obtížno však bude přece!“ –

„K čemu nepokoje?

nejdřív tvé mi na starosti,

pak teprve moje;

půlletem je Vítek starší,

a to vydá mnoho,

chápe všecko, stichne v pláči,

dím-li: nechej toho;

ošetřím ti chovanečka,

jen se nermuť více,

uhledím ho jako vlastní

oka zřetelnice;

Pánbůh také dopomůže,

zdraví dá a sílu –

ostatně chci také jinde

přihlížeti k dílu;

nestarej se! Uchystej se,

nežli slunko sedne,

snad pro tebe podle všeho

přijdou odpoledne,

no, a potom všecko na mé

srdce vlož a páže...“

Vojtěch vzdychl, Běla vzdychla

a juž šaty váže. –

Modré nebe nad vesnicí

potáhlo se mraky,

všude k dešti chystalo se,

v srdci Běly taky;

ústům zvolna ubývaly

hovornější hlasy,

ale za to krápalo juž

z přiklopené řasy.

Blýskalo se od severu,

mrak se honil s mrakem,

bouře nebem pobíhala

s vytřeštěným zrakem;

v každém oku žhavých hadů

smečka smýkala se,

sjel-li jeden bleskem dolů,

zlíh’ se druhý zase;

týčil hlavu, skotoučil se,

první nade všemi,

ovinul se kolem mraku,

střemhlav letěl k zemi.

Bouře oči vyvalila,

stáhla černé brvy,

skráně zprvu olověné

podlily se krví;

z nebesklonu k nebes vrchu

děsnou rostla hlavou,

levou peruť výš-li vznesla,

k nohám kladla pravou;

poháněla svoje tury,

by se rvali čely,

ti na sebe v zajíkání

rázem doráželi;

řvali, že se hory třásly,

ohně z nozder metli,

sotva vichrem oddechnuli,

hned se nově střetli.

Bouře turům chechtala se;

na zběsilé pouti

žertem stromy vyvracela,

za vlas rvala proutí;

do vln peruť ponořila

stále kroužíc v kolu,

a když křídly zavládala,

déšť se hrnul dolů.

Hrnul se a hrne znova,

bouře hněvem spita,

mraky, kde se jaký jeví,

v jedno stádo chytá;

staršlivo, kde zkosmatělou

hlavou zpupně třese:

s pláčem řeka děti svoje –

vlny – na břeh nese,

ale ony nazpět skokem

na srdci jí leží –

leč juž zase matka s pláčem

k břehům s nimi běží;

na pole je v brázdy klade,

na luhy a lada...

a bouř stále neustává

a déšť stále padá.

Čím víc krajem množily se

mračen kapky spory,

tím víc Běle jasnily se

potažené zory,

a když ze chmur nedohledných

průtrží se lilo,

juž to její krásné oko

ranní hvězdou bylo.

Proč? Aj, Běla těšila se,

za takého deště

že zůstane panský kočár

v zámku přes noc ještě,

že užije Tomka svého

odpůldne i ráno –

a zas sedli, hovor vedli,

cesty málo dbáno!

Hovořili, Běle z ňader

vymizely strachy,

do tabulek krápalo to

bohatými hrachy,

příval hnal se po ouvoze

pokaleným slapem,

dvoru štěrk byl na půl stopy

vymlet pod okapem;

v oraništích bahno stálo,

stopeno půl obce,

sterou rýhou tekla voda

s protějšího kopce;

jindy Běla smutnou byla,

dnes však smutnou není:

„Nepřijedou!“ – Člověk míní,

ale Pánbůh mění!