BĚLA (VIII.)

Liják ustal, vybralo se,

rozprchla se mračna,

jako v zimě po zaváté

pláni havěť lačná,

nebe sem tam jasnilo se

pod peřestým mrakem,

jenom blesk se ještě kmital

rudožhavým drakem.

Z trhlin nebe tu i tamo

stopenému luhu

slunéčko se vysmívalo

z oblak světlých pruhů;

vysmálo se, ukrylo se,

samé žerty kuje –

silničku i průhon celý

voda zaplavuje.

V světlém nebe okamžiku

Vojtěch z okna zírá,

jeho pole na poříčí

povodeň je širá,

řeka na luh rozbíhá se,

strne, zase couvá,

valem voda vlny valí,

hněv jí ňádro zdouvá;

břehům písku přihrnuje,

oblázků i rmutu,

vyhazuje plné hrstě

nalámaných prutů;

stezky není vidět’ v poli,

nikde živé duše,

všecko šťastno, že lze klidně

poseděti v suše;

není vozu ani pěších

nikde v celé cestě,

rolník v dál se nevypravil,

měšťák zůstal v městě;

silnice je rozemleta...

kdož by dnes jel po ní,

nemusí-li. – Však co je to? –

Tiše! – Řehot koní.

Slyš! vždy hlasněj ozývá se,

od zámku se blíží,

kočár to však není jistě,

vůz snad s hrubou tíží. –

Také Běla k oknu měří,

poslouchá a tuší...

Hle! Hle!... povoz uviděla,

žal ji proběh’ duší;

černý kočár, krytý zcela

ze předu i strany

ve spřežení s pyšnou hlavou

komoňů pár vraný;

všecko všudy zastříkáno

od koles až k víku

i ten kočí se svým druhem

výše na kozlíku.

Viz, jak jedou! Jako kdyby

strhať chtěli koně,

voda smrští před kočárem,

skáče ve průhoně;

déšť se hrne z mračen dolů,

kal nahoru zdola,

po nápravy do kaluží

zapadají kola.

Nedbá kočí, nedbá sluha,

přímo k domku míří,

Běla křikla: „Už jsou tady!“

strasť jí čelem víří,

„Tedy přec? já přenešťastná!

a juž zase pyká,

ale Vojtěch pamatuje:

„Činíš pro Tomíka!

Nebude mu aspoň v žití

strádať těžkou prací...“

a Běle se jedním rázem

zase poklid vrací.

„Setři slzy!“ těší matka:

„Pláčem voláš sejčka,

nač? Baruška věru pěkně

synáčka ti hejčká;

všecko dobře bude zase,

a my všeci šťastni...“

Kočár stanul – Běla stichla –

obloha se jasní.

Loučila se Běla s dítkem,

s mužem svým a matkou,

se švekruší, se slípkami,

s kravkami a s chatkou;

stokrát hocha zulíbala,

s lůžka zvedala ho:

„Dítě, dítě! nikdo neví,

kterak jsi mi draho,

neví, aniž věděť bude

myšlének mých tíže,

svoje srdce dávám tobě

svatou známkou kříže...“

Křížem dítě znamenala

na klenuté skráně:

„Opatruj vás, ostříhej vás

tady anděl Páně,

ochraň vás tu všecky spolu

svatá Boží ruka,

ale nikdo, nikdo neví,

jak mně srdce puká,

ale nikdo, nikdo neví,

jak mně stále k pláči!...“

Vybrala se ze světnice,

na dvoreček kráčí...

Smutná stoupá do kočáru;

Vojtěch s matkou venku,

švekruše jen s dětmi trvá

klidně ve přístěnku;

ještě zpět chce Běla k dítku,

ale matka brání:

„Jdi, dušičko, každý pohled

ponovu tě zraní.

Odhodlej se s Pánembohem –

tak, tak, milá dcero,

abys raděj v městě byla,

hnedle bude šero,

liják zrovna na spadnutí,

rozžehnej se vlídně,

vždyť nejedeš konec světa,

ani k branám Vídně,

viď, Vojtěše?“ – „Pravda, pravda,“

Vojtěch matce hoví,

„vždyť to činí všecko pouze

k vůli Tománkovi.“

Utřela si kalné oči,

dvířka vozu hledá,

však už lokaj otvírá je,

Bělu dovnitř zvedá;

Běla nechce; nevzpomáhá,

lokaj nepřestává,

na krk šátek, na nohy jí

liščí kožich dává;

usmívá se potměšile –

rázem zavřel dvéře,

a juž Běla uhostěna

vozu v pološeře.

Ke kočímu lokaj sednul,

do pláště se krčí.

„Na!“ vzkřik’ kočí, komoň frká,

a juž kola hrčí;

jako bleskem cestou letí

zápřež panských koní,

marně Běla z okenečka

nazpět hlavu kloní,

marně drahých vykukuje,

marně s Bohem volá,

tajná křídla mají oři,

tajná křídla kola;

zas kal cesty vzhůru stříká

od koles až k víku,

nedbá lokaj, nedbá také

kočí na kozlíku,

jazykem si o ponebí

lupá, nutí koně;

voda smrští před kočárem

skáče ve průhoně.

Vojtěch s matkou na záprsni

domku stojí ještě,

se slzou se v tváři mísí

bludné kapky deště;

stále hledí za kočárem,

v dumách tona celý,

jako by mu v černé rakvi

štěstí odváželi;

zírá všechen zarmoucený,

jak kůň dále kluše,

sem tam chodí po dvorečku

jako bludná duše;

ženu těšil, hůř však nyní

jemu v levém boku,

vždyť ji v síni neuvidí

po celý čas roku...

V panském zámku ticho vládne,

veselo však přeci,

dcerušku tam přines’ v soumrak

čáp na bílé pleci;

všem, kdo panstvu na obsluhu,

nohy jenom hrají,

s vikýřů a s věžních oken

drobné vlajky vlají;

od vrcholu táhlé věže

velký prapor visí,

stálým vláním v praporečků

pohovor se mísí;

v oknech dolů spuštěny jsou

husté žaluzie,

nádvoří a cestu k zámku

hojná sláma kryje;

všecky schody, všecky chodby

koberců jsou plny,

aby hluku neroznesly

vzduchu kvapné vlny.

Přijel kočár na nádvoří,

komoň slámu depce,

lokaj dvířka otevírá,

nemluví, jen šepce;

starý doktor po širokých

schodech měkce kluše,

k Běle běží: „No, jste tady?

Dobře, milá duše;

děťátko je vykoupáno,

princezna to hezká,

spí! – Jste zdráva? uvidíme,

kojiť vám juž dneska!

pojďte, pojďte, moje zlatá,

vizte dítko svoje...“

poté služkám: „Kojné jídla

dáte do pokoje,

kuřátka i koroptvičky,

vůbec hojnosť všeho,

víno žádné, za to větší

džbánek plzeňského;

avšak dříve – zapomněl jsem

při tak kvapném reji –

teplou lázeň s panským prádlem

rychle upravte jí!...“

A zas Běle přívětivě

domlouval až něžně:

„Jděte, pak vás představíme

choré paní kněžně;

netajte se, jak to bývá,

nikdy věcí spornou,

se zdravím vždy ke mně spěšte,

s jiným na komornou,

jedno ta má, druhé ona,

vše stane se hbitě,

jenom vždy jak o své dbejte

o knížecí dítě.“