BĚLA (X.)

V podjesení za neděle,

při slunéčka zjevu,

přijel Tomek na kočáře

k matce na návštěvu;

babička s ním zavítala,

oděla ho sličně,

úrazu by cestou nevzal,

dbala ustavičně.

Do komnaty přinesli ho:

křičel, toužil zpátky,

nechať matka lichotila,

nepoznával matky;

teprv, když ho k srdci zvedla,

hloub jí hleděl v líce,

v čtyrech očích jasnilo se

rázem víc a více.

Nevědomky očarován

kol matčiny šíje

ručku svoji baculatou

čilý klučík vije.

Byla Běla potěšena

zdravím holoubátka;

sedly, hned se do hovoru

stará dala matka:

„Skoro jsem už na tom byla,

že dnes nepojedu,

měl jeť Vojtěch, shodli jsme se

přece ku posledu;

byla bych mu první jízdy

přála, zlá však rada:

kamene mu dobývati

na podzídku z lada,

a tu třeba lidí sháněť,

všední den se hatí,

to víš, kdo si nepospíší,

dvakrát tolik platí.“

Dál a dále vypravuje,

jak jsou nyní sami,

kterak že jí vzpomínali

často se slzami,

jak se s Tomkem po odchodu

jejím doma dálo,

a že klučík nezastesknul

za ní dosti málo.

Šťastna Běla políbila

ruku svojí tchyni:

„No, tak zdráv je?“ – „Byl-li dříve,

dvojnásob je nyní.“ –

„A jak spinká?“ – „Jako dudek,“

rychle matka praví,

„mátě spánek pěkně stejný,

tichý, nelekavý;

k ránu se jen plačky budí,

rád on bumbá, pane,

Baruška hned ohřeje mu

mléko přichystané;

z ucháčku s tím zlatým proužkem

na ohnutém kraji

nejraději malinová

ústa jeho ssají;

sám si ručkou přidržuje,

spodní rtíček špoulí,

bumbá, bumbá, spokojeně

v náruči se choulí;

oddechne pak, usmívá se,

ke koši se tahá,

ospale si prozpěvuje:

„Hahá, hahá, hahá...“

„No a Vítek?“ – „Ten mu přeje,

ani nezapipne,

Tomíka když matka krmí,

jenom hlavu vypne,

rozhledne se, co se děje,

do peřin se skryje,

čeká, jeho bývá, čeho

Tomek nedopije;

však mu zbude vždycky ještě,

mámeť toho plně,

Tomek skoro zpola nechá,

jako zúmyslně;

o nic spolu neškorpí se,

jsou to hodné děti

jak dva rodní sedmihlásci

na jediné sněti.

„A jak Vojtěch?“ – „To víš, teskní,

hejčká časem dítě,

dělá, co kde v domácnosti –

no, vždyť navštíví tě

brzy taky, lze-li bude,

hodláme se střídať,

jde-li jeden, musí druhý

hospodářství hlídať;

robotí-li Vojtěch v poli,

nebo chystá píci,

tu mně domek spravovati,

Barči dítek stříci.“

„A co kravky?“ – „Daří se jim!“

„A co psík?“ – „Ten smutí,

také u té němé tváře

jakés zastesknutí;

ten se sháněl! čmuchal, vrčel

hněvivě a zlobně,

než do koutka uhostil se

mrzut u záhrobně...“

„Chudák psíček! A jak na vsi?“

„Závisť hruď jim třebe,

však to všude, milá duše,

kromě toho nebe.

,Ti zpanštěli na chalupě,‘

řkou, ,z těch polí trocha,

kloudného as bude málo

z toho jejich hocha;

fňukal je to rozmazlený

vinou hloupé mámy,’ –

my si k srdci nebereme,

žijem pěkně sami.“

„Závidí nám pomlouvači

hrstečku té zvůle!“

„Zdali právem? Lepšíť Tomek

vísky dobré půle;

nyní se však ani anděl

pomluv neustraní,

já jen říkám, špatný holub,

jenž se pohavraní;

bude holub, nech se živí

lepších klasů víškem, –

chceme ho jen něčím míti,

ne však hrdopýškem;

jak kdo myslí, jak kdo koná,

mní, že také jiní,

tak neb onak lidem nikdy

v hod se neučíní;

ať si mluví! Vlastní hrby

člověk vždy rád vloží

na bližního. Žijme jenom

dále v bázni Boží!“

Chvíli ještě rozmlouvaly,

vždyť princezka spala, –

aby Tomek nenastydnul,

Běla domlouvala.

„To to,“ matka odvětila,

„není zimy venku,

ostatně jsme na kočáře

jako ve přístěnku;

vším nás páni opatřili

dřív, tož nyní taky,

ba, pro Tomka dostali jsme

plátno na povlaky,

a co prádla! milá zlatá,

že nám to až teří

co měl Tomek, pro Vitouše

vybrala jsem dceři;

všecko máme! – To je štěstí,

moje duše zlatá,

jen ať nám je neporuší

chvíle jedovatá;

však teď domů!“ – Loučily se,

vsedly do kočáru; –

uvnitř hojnosť bylo všeho:

kožešin i darů. –

Roztomile prospívala

kojenička něžná,

laskavější čím dál byli

komonstvo i kněžna;

láskou se k ní přiklonili,

mnoho vzala darem,

rádce měla, těšitele,

na doktoru starém;

vlídné bylo zacházení,

hojnosť všeho všudy,

no, a Tomek zrovna kynul,

k čemu tedy trudy?

Mimo dítě zřela Běla

ob čas muže taky,

vesel byl, že vyplnil se

doktorův slib všaký;

na vše, dál co ještě bude,

chystal se a strojil,

myšlének roj zlatokřídlý

v hlavě se mu rojil. –

A jak svěží byla Běla,

dvojnásob než prve:

líčka z květů jabloňových,

ret z planoucí krve;

každý pohled jejích očí

jak by zrozen v zlatě,

nové krásy přibírala

ve malebném šatě;

sukní střih byl sice stejný

jako dřív, i šátky,

ale jak to všecko padlo,

jaké bylo látky!

Pyšněl Vojtěch mladou ženou,

pyšněl vlastním domkem,

pyšněl skotem, pyšněl polem,

jak pak teprv Tomkem!

Tím se všecko vynášelo,

nejvíce však Běla,

dostalť prádlo zrovna také,

jako kněžna měla,

jen že bylo bez korunek

šitých v prádla rohy,

a čeho on po půl tuctech,

toho ona stohy.

Klidnou Běla, skoro šťastnou

na zámku se stala,

dítko zpěvem, žaly svoje

dary uspávala;

vždyť co doktor přisliboval,

nebylo jen zvěstí...

dumala-li, dumala jen

o Tomkovu štěstí.