BĚLA (XI.)

Přišla zima do údolí,

sivovlasá zima,

hojný střehýl na obočích,

sutky pod očima;

jíním se jí řasy chvěly,

mrazem zory hasly,

ruce z hávu ustavičně

sněžné hvězdy třásly.

Chaty v bílou loktuš skryty

tulily se k stráním,

skřehlé vrány přelétaly

pole s bědováním;

stromy snětí nakloněných,

v kšticích bílé věnce,

zapomněly mízu hnáti,

tlačiť na pupence.

Bouře letší od severu

v rozkaceném zpěvu

divou mocí, ostrou tlapou

ryla v zmrzlém dřevu.

Nedbala jí Běla tuze,

nechť jí mnoho třeno,

vědělať, že v rodném domku

všecko opatřeno,

věděla, že není nouze

v síni ani v chlévu,

dobře vše, a hošek také

chodil na návštěvu,

nic mu doma nescházelo,

žvatlal, hrál si s Vítkem,

poupátkem byl u své matky,

u Barušky kvítkem!

Do Prahy jel mladý kníže,

před vánocí bylo,

toho roku mladé panstvo

sídla neměnilo;

jindy v Praze potrvalo,

nyní, dítku k vůli,

zůstalo zde také druhou

chladnou roku půli.

Kníže dlouho nezameškal,

přišel v týden vratký,

přines’ darem různé věci

pro hračku, i šátky;

paní kněžna rozdávala

dárek jeho sterý,

určeno co bylo komu,

v pokoji své dcery;

mělať zvláště upravenou

síň princezna malá,

s okny na park, a v té s Bělou

trávila i spala.

Pro Helénku bylo věcí

zrovna celé vaky:

skvostné šátky, rozmanité,

plášť – a panna taky;

a jaká to panna byla!

krása věru sama,

stisknul-li jí na srdíčku,

zavolala „mama“;

kolem rtíků, v důlkách tváří

kryl se život smavý,

zlatý pramen jemných vlásků

vlnil se jí s hlavy;

oči jako nezabudky

u potoku nivy –

byla panna jako živa,

byla samé divy;

vždyť i hlavu ohýbala,

ručičky i tlapky,

zavírala, otvírala

obrvené klapky;

ležela-li, přivřela je,

pozvedla, když vstala –

mnohá matka s takou pannou

sama by si hrála.

Šaty byly atlasové,

na nich zlaté kvítky,

ošatil by za ně dobře

dvě sirotné dítky;

kníže pán snad nakupoval

tyto věci k hraní,

z části svojí malé dceři,

z části svojí paní.

Také Běle přines’ různé

drobnosti a šaty:

na řetízku článkovaném

křížek ryze zlatý;

čapku, bílou beraničku

pro Tomíka darem,

kožíšek i nohavičky,

vozík s koňů párem;

množství pestrých maličkostí

k točení i vrhu –

v městě takých neviděti

o výročním trhu.

Což tu bylo zevšad divu

při takové kráse,

Běla tenkrát Tomka svého

sotva dočkala se,

a když přišel, zdobila ho,

pyšna v ňader skrytě,

že vypadal líp než mnohé

úřednické dítě.

„Častěj v šatky oblecte ho,“

řekla Vojtěchovi,

„dřív, nežli z nich povyroste

a pokud jsou novy;

Vítkovi ty starší dejte,

Baruška nechť spraví –

jenom ať to neumaže,“

zase o svém praví.

„Nenoste ho mezi děti,

také ne v tom šátku,

na lepší ho budem zvykať

hnedka od začátku;

bez toho, až povyroste –

doba rychle míjí –

půjde, jak pan doktor pravil,

někam do studií.

Hleďte vůbec, ať se vždycky

pěkně čistě nosí,

ne jak děti na vesnici

bez střevíčků, bosy;

jak odroste dětské sukni,

hned ho do škol dáme,

na pána ho – na panáčka

nejspíš – odchováme.

,Jen ho pěkně strojte, Bělo,’

sama kněžna říká –

ať tedy hoch lepším šatem

lepším mravům zvyká.“

A jak Běla domlouvala,

tak se dále nesla,

do vln žití opírala

přání lehká vesla;

když se tužby skutkem jeví,

srdce nové rodí –

snění krajem nejluznějším

hrdou matku vodí.

Zřela v dumách synka svého

zbavena vší tíhy,

usmívavě do škol nosiť

papíry a knihy;

viděla ho v pěkném šatě,

květy střádať z hory,

mezi tím, co chudák Vítek

plavil těžké vory;

viděla ho pánem, sebe

s otcem v jeho síni

malované, v také asi,

v jaké ona nyní;

viděla ho na kočáře

jezdiť párem koní,

viděla, jak selští synci

nízko se mu kloní,

jak mu v ústret přicházelo

všecko s nahým čelem,

nejen kupec, také správec

s panem učitelem;

její radosť stále rostla,

s ní však, třeba zticha

v srdci matky, výše hlavou

vzmáhala se pýcha;

čím ze zámku více darů

v chatku její sletlo,

tím víc ňadro ukypřené

nadějemi kvetlo,

tím víc různá havěť touhy

s křídlem káně stinným

volala k ní: Tomík tvůj je

bratrem Helénčiným!