BĚLA (XII.)

Zastenala, zavzdychala

zima bouří divou,

bylo se jí rozloučiti

s milých krajů nivou;

zaplakala bystřinami

těžce rozechvěna,

slzami je odnesena

bílá její plena.

Řeka pyšně vyrůstala,

jarní vodou spora,

svitem slunce kypřily se

údolí i hora;

potok zase jako jindy

počal ňadro douti,

kočičky se objevily

na vrbovém proutí;

lupínek se obnovoval

na stromech a křoví,

celý kraj bral ponenáhlu

šat na sebe nový;

bílé květy procitnuly

v rozsochatém hlohu,

fialky zpod kyprých listů,

mouchy v okna rohu;

mrtvé květy otvíraly

zvolna jasné oči,

rudé pučky zjevily se

černém na klokočí;

poupětem co ukypřeno,

těsný obal ruší,

slunka ret mu ve hruď dýchá

libovonnou duši.

Od jihu se vlaštovice

k starým hnízdům vrací,

čáp na věži počne brzy

oteckou svou práci;

pěnkavice s buku sněti

zvučnou píseň zvoní,

Máj zatoužil na projíždku

slunném na komoni;

v luhu, v poli, v porostlině,

v svěžích keřů hrudi,

zvučným zpěvem drobných ptáků

celý kraj se budí;

skřivan z pole ozývá se,

hřivňák z lesní příče:

mladé jaro vyskočilo

z květu petrklíče;

s nebe k holé stromu hlavě,

k nemocnému skrání,

zlatým proudem znova padá

Boží smilování.

Srdce Běly dobou jara

také vzešlo květem,

vážka citu vzletla v srdci

nepokojným letem;

jarní touha po domovu

vzmohla se jí v hrudi:

hned jí čelo ohněm plane,

hned jí ledem studí;

zasteskla si srdcem, duší,

zasteskla si hlavou –

přeháňkou jen jarní bylo,

ne však bouří pravou,

třebas ruka častokráte

plné ňadro stiskla,

přec pojednou místo slzy

radosť z očí tryskla. –

Přehnalo se, vyjasnilo,

všecko stichlo zase,

když Tomkova plná líčka

v zámku zjevila se,

s Vojtěchem když hovořila,

zaplesali oba,

rychlými že kroky běží

nová žití doba.

Devátý se měsíc klonil,

co juž v zámku Běla,

ještě jeden mladou kněžnu

při prsu míť měla.

„Ještě jeden!“ těšila se,

stesk však přec ji dusí;

záhy že se od Helénky

na vždy loučiť musí;

uvykla jí jak své vlastní,

sotva věří tomu,

že si malé kojeničky

nelze přibrať domů;

byly v srdci samé spory:

semo tamo chtělo,

proč že to, proč ono asi,

samo nevědělo.

„Bude se nám loučiť přece,“

teskla Běla skrytě,

„Tomka mám, přec scházeti mi

budeš, zlaté dítě.“ –