BĚLA (XIII.)

Bylo jaro na vrcholu,

v parku stromy kvetly,

sedmihlásci v starých lipách

nová hnízda pletli;

orlíčky a pantoflíčky,

resedy a zvonky,

zdobily si při vrcholku

květem outlé stonky.

Na odiv sta růží neslo

lahodné své vnady,

kam se oko zahledělo,

krása byla všady,

rybník křovím obroubený

v slunci skvěl se celý,

labutě dvě podruženě

v něm se projížděly;

vlaštovice svěžily v něm

perutí svých hrotky,

s vršků travin perly pily

pěnkavice krotky.

Střízlíčkové probíhali

živých plotů šeří,

chocholouši tříbili si

na kloboučku peří;

mladý motýl v novém plášti

pradávného kroje

z kukle spěl a z česla oulu

včely, první roje;

temná vážka na osině –

snad že v noci stydla –

sušila si upejpavě

síťkovitá křídla.

Pod košatou lipou v rohu

u parkové stěny

v záhoncích stál květinových

altán povýšený;

od podzámčí kolem něho

k chrámu prostřed města

kaštany jsouc posázena

pěkná vedla cesta;

odtud dobře bylo zříti,

co se v městě dálo,

i to mladé setí vůkol

po polích jak stálo.

Májového odpoledne

do altánu v sadě

doktora a kněze paní

pozvala si k radě;

pozděj přišel ještě kníže –

všecko bylo venku –

pro Bělu šel vposled sluha –

vlastně pro Helénku.

Rozprávěli, hovořili

při bohatém stole;

Běla s dítkem pohlížela

do šírého pole,

vše se kolem zelenalo,

všecko divným chvatem

posypalo Boží slunce

perlami a zlatem.

Kypré setí vlnilo se

jarně dechem Božím,

dujný jih se protahoval

plnoostým hložím,

s hojných višní kolem polí

květy dolů střásal,

skřivan krouže nad osením

svoje hymny jásal.

Bělásci dva, rozpustilci,

kolotavým letem

družili se s plané hruše

padajícím květem:

se smrtí se život družil –

divná, divná doba –

letli, spadli – bílé květy

zavály je oba!

Hle, tam louka, parádnice

přes noc plna krásy

živůtek svůj zelenavý

kvítím vyšila si;

outlá jabloň vedle meze

ozdobila skráně,

potok mile zradovaný

v dětské tleskal dlaně,

přes řepku pak jasnožlutou,

jetelinu rudou

jako v mlze zhlídla Běla

svoji vísku chudou.

Vzdechla sobě. – „Nevzdychejte,“

v žertu vece kníže,

„známť já věru v jarním čase

mladých srdcí tíže;

vaše jho se brzy skončí –

za měsíc juž krátký

v domek svůj, ne ve můj více,

vrátíte se zpátky;

vaším, milá Bělo, všecko,

co je vně i venku,

bez výkupu, bez poplatku –

máte za Helénku;

pode ctí co přislíbeno,

pode ctí zde máte,

s týden ještě, pak kojenku

svoji dochováte. –

Zde je úpis!“ – při tom z ňader

vyňal list: „Čísť znáte,

s doktorem co umluveno,

všecko psáno máte;

ani čárkou nezměněno

smlouvy po výsledku –

a zde místo na podpisy

dožádaných svědků;

pod můj ať se podepíší

občané dva zdejší,

volte, nad ty najdete-li,

Bělo, ctihodnější!“

Při tom lehce na své hosti

ukázal. Ti, hrdí,

listinu dřív vystavenou

jmény svými tvrdí. –

„Hotovo,“ děl kníže, složil,

Běle dal: „To skrejte,

k ujištění na ouřadě

do knih si to dejte,

vše, ať třeba psáno není,

poctivě se stane!“...

Běle srdce v těle buší,

z oka radosť plane.

Líbati chce ruce kněžny,

ta však jemně brání,

na Helénku usmívá se,

hladí Běle skrání;

na to vece: „Mámť vám z mnoha

děkovati, milá,

dítku jste mne dvojnásobně

všude nahradila;

budu toho pamětliva;

starosť byla velka,

však juž dítko odstavíme,

přijdeť pěstitelka;

psali jsme již, přijde brzy,

za tři týdny asi...

vrátíte se Tomáškovi

v nejkrásnější časy,

no, pak syna užijete...“

Běla usmála se,

radostí jí krůpěj rosy

v dlouhé stála řase;

srdce jen se tetelilo,

každá žilka hrála –

Helénku si k srdci tiskla,

Helénka se smála,

ba i mladá matka její

usmála se lehce,

Běle dítko odluzuje,

ale dítko nechce. –

Na kostele nenadále

trhnul zvoník zvonem,

z podzámčí se vzhůru vznesla

žalosť smutným tónem.

Co se stalo, co to zvoní?

Někdo umřel asi,

ne-li z mlýnské, tedy jistě

z pivovarské chasy!

Tichý pohřeb, jeden zvonek...

Kněžna ptá se hbitě:

„Kdo to umřel?“ Doktor na to:

„Paní staré dítě,

malá dcerka, jedináček

nescelených skrání,

vědělť jsem to, že se ničím

smrti neubrání;

dosti dlouho trápila se –

tam jí bude lépe.“

„Ale matka,“ zase farář,

„zle si čelo tepe;

naříká si, hořekuje,

mní, že vinou byla,

dcerušky že zanedbala,

že dřív odstavila...“

Při těch slovech nenadále

Běla sebou trhla,

zima hned, hned horkosť tuhá

ve tvář se jí vrhla,

ruce, nohy se jí třásly,

prsa se jí chvěla,

teskná mysl jedním rázem

domů zaletěla;

kolem Tomka zakroužila

upomínka tklivá,

jak kol hnízda v nebezpečí

křepelička sivá.

Dolů k cestě pohleděly

Běly siné tváře:

rakvičku pan starý drží

v loktech na kočáře,

k dcerce svojí zabedněné

sivou hlavu shýbá,

ani v pravo, ani v levo

nezří, jenom líbá;

líbá jenom lesklé víko,

kříž a bílé růže –

ubohý! Však kterak paní

doma žalosť zmůže,

ani spolu nepřáno jí

ku hrobečku jeti;

zahořela přenešťastna

žalem po dítěti; –

naposledy do rakvičky

vyzdobila dcerku,

do hedvábí ovinula,

do smutečních šperků,

k průvodu jí poprosila

všecky v místě děti,

na hlavy jim věnce dala,

v ručky zkvetlé sněti.

Všecko jelo na kočárech,

máť jen doma dlela,

tváří vadla, silou chřadla,

srdcem bědně tlela. –

Nikdo nedbal z okna dolů

shlížející Běly,

všeci chvilku na kočáry

níž se zahleděli,

jen pan doktor žalosť sčetl

z její bledé líce,

rtové jeho jako ve snu

šeptly: ,Mučednice!’

A zas nahlas o sládkově

mrtvém dítku řečí:

„Rok jen žila, rok však byla

v stálém nebezpečí;

činili jsme vše, leč marně,

bylo bez porady,

já i matka zajisté že

nevinni jsme tady;

ostatně i zdravé děti

nemoc náhle stíhá;

rozum vždycky nepomůže,

ani lék a kniha...“

Běla vzdechla, doktor spatřil,

jak se celá chvěla,

a v ráz nová slova jeho

na opravu děla:

„Dítko bylo velmi slabo,

zhola bez vývinu,“

a zas k Běle: „Pravý opak

při vašem je synu;

to je rytíř! – Vám však chladno!“

„Snad ten větřík náhlý,“

kvapně kněžna, a juž ruce

k dítku závoj stáhly;

do síně snad, doktore, spíš

kojná jíť by měla –

patřte přece, jak je bleda,

jak se rozechvěla...“

„Ano, ano,“ zase doktor,

„zlého však nic není,

vzpomněla si na hošíka,

to se rázem změní.“

„Pojďte!“ – „Půjdem též,“ dí kníže,

„sychravo dnes záhy.“

Na to farář: „Vlhne posud

od předešlé vláhy,

na pole však teplé vlhko

vždy působí jaře!...“

Šli. – Pan farář poroučel se

pospíchaje k faře.

Na schodech však polohlasem

kníže se svou paní

doktorovi rozmanitá

dali přikázání;

doktor vážným ukloněním

slíbil vše, co chtěli,

a když zašli, do síně všel

polekané Běly;

radil, těšil, vysvětloval –

zahnal kvapnou muku;

blíže dveří odcházeje

podal sdílně ruku. –