BĚLA (XIV.)

Byla sama. Sivým křídlem

noc se k zemi nesla,

v nebi hvězdy vybíhaly

jako včely z česla;

měsíc plný jako v zlatě

tekutém se koupal,

po oblacích rozvlněných

vážně vzhůru vstoupal.

Dítko nespí, z prsu Běly

pouze neklid ssaje,

Běla chodí po pokoji,

písní uspává je:

hajej, hajej! – Nechce spáti,

sem tam klade hlávku,

a zas Běla konejšivou

zpívá kolébavku:

„Hajá, pupu, zlaté dítě,

večer peruť zvedá,

štíhlý chřástal k odpočinku

v luhu místo hledá;

křehce volá: Je to v právu?

bouř jde po horách,

a mě sekat trávu, trávu –

strach mám – strach, strach, strach!

Hajá, pupu, hajá, hajá,

v sadě tichne mlází,

z dálky drobný peníz zvuku

křepelka ti hází;

slyšíš, kterak zvučí v šeru?

vánek vše ti snes’:

ber, ber, ber, ber! Věru, věru!

Pět peněz – pět! Pět peněz!

Hajá, pupu, hajá, hajá,

vše juž kolem dřímá,

mladé křoví v spánku šepce,

lípa hlavou klímá;

z jasmínu ti prozpěvuje

slavík, milý pták:

Sník, sník! Viď, viď! Tu je, tu je!

Spi, spi, spi, spi – tak!“

Skonejšila Běla dítko

ptačích zvuků zněním,

sama však se prosta spánku

nese jiným sněním;

pohřeb nijak z hlavy nechce,

všecka smutna sedí,

srdce v dumách, černé oči

oknem na park hledí:

„Přenešťastná paní stará,

jakou noc as ta má?

posud s dcerkou těšila se,

dnes ponejprv sama;

jak si pyšně s dítkem vedla,

jako ode stavu,

a teď anděl smrti rázem

sťal té pýše hlavu.

Co as dělá? Pláče, stená,

stále slzy trží –

doktor věděl, že chudáček

dítko nevydrží;

není dobře pyšniti se,

ne!“... a Běla vzkřikla,

jako by jí ostrá šipka

prostřed srdce vnikla.

„Však já též se Tomkem pyšním –

netrestej mne, Bože! –“

Vstává, těká po pokoji –

padá na své lože.

Horko v hlavě zháralo se,

mráz se chopil těla,

ustavičně před očima

paní starou měla;

nemohla se vymaniti

z pomyšlení svého,

zase vstala, zavolala:

„Bůh mne ochraň zlého!

Netrestej mne, jak tu paní,

abych žalem mřela...

ach, má hlava! shoří! Bože!...“

okno otevřela.

Jasmínová vůně z parku

do síně se hnala,

vánek zavál po pokoji,

lampa zplápolala,

Běla z okna klonila se,

dítě zavzdychalo,

neslyšela, netušila,

oko k nebi plálo.

Mír se hostil dálným krajem,

vnadna přetajemně,

kyprou vůní pozdrav nebi

nesla krásná země.

Hvězdy zvolna odkvétaly

na modravém luhu,

nejkrásnější ztrácely se

z nebeského kruhu;

všecko se to rozbíhalo

blankytavou plání,

jitřenka jen pyšněla se

skvostem sličných skrání.

Labuť vploula do rybníka,

šplounala a stichla,

na šeříku probuzena

květná větev vzdychla,

jasmín dýchal vonné písně

běloskvoucím retem –

Bělin cit se přes park nesl

v domek za dítětem,

a co slavík děl a zpíval

ve listnatém krovu,

změnilo se v jejím srdci

v touhu po domovu;

ach, že není vlaštovicí,

ta jen křídla vzduje,

ale ona upoutána

smutně hořekuje.

„Kéž bych tebe uviděla,

moje drahé dítě,

snad by srdce povzneslo se,

strach jež lapil v sítě;

kdybych jenom jista byla,

že jsi zdrávo doma,

zas bych Bohu děkovala

klidnějšíma rtoma;

ach, kdy pak tě zlíbám zase

k potěše a k štěstí?

čtrnáct dní juž, Tomku zlatý,

nemám od vás zvěstí!“ –

Hlavu na dlaň položila,

v srdci plno broje,

s divným zvukem z parku vletlo

něco do pokoje.

Vzhůru Běla vyskočila

polekána celá,

chvějící se rukou rychle

okna uzavřela;

viděla to, jak to víří,

netopýr snad, Bože!

a juž brání Helénčina

hedbávného lože!

Však juž zase po světnici

třepotně to krouží,

na stěnách stín v černé káně

šíří se a dlouží;

hle, dva rohy z hrubé hlavy

toho stínu trčí,

do všech koutů síně lítá,

žalostí a vrčí;

třepetá se kolem světla!

netopýr to není,

dlouhý sosák rozvinuje

z hlavy při víření,

úzkým křídlem, podvojeným,

Bělu tepe v čelo –

osykou se žena třásla,

srdce strachem vřelo.

Zas kol světla třepetá se

divný zjev – co žádá? –

na skle peruť spálil, píská,

spadnul, hrbí záda,

znova sžehlá křídla tuží,

marně, nelze vzhůru, –

vzkřikla Běla, uvidělať

přepodivnou můru:

pruhovitě černožlutá

u veliké síle,

šedou lebku – smrti hlavu –

na širokém týle;

zrovna takou zřela tenkrát

Běla na příkrovu,

když jí otce pokládali

do temného rovu;

vzkřikla znova; v popřed očí

černý přízrak vstává –

Helénka se na kolébce

kojné dovolává;

od křiku se probudila,

sotva pláče tají –

tu noc Běla polekaná

těžko uspala ji.